Plním si své cestovatelské sny: Srí Lanka: Kandy 2

Čtvrtý den jsme se vydaly objevovat Kandy a začaly jsme s chrámem Budhova zubu, tedy největší místní atrakcí. Chrám údajně obsahuje Budhův zub, který ale návštěvníci neuvidí, musí se spokojit se zlatou skříňkou, která ho prý ukrývá. Nejdřív jsme koupily po vzoru místních krásné lotosové květy, prošly bezpečnostní kontrolou, zaplatily jsme vstupné (místní samozřejmě neplatí), zuly si boty (úschova pro cizince samozřejmě za poplatek), zakryly ramena a šly stát dlouhou frontu, abychom za zvuku tradiční hudby předaly dar jednomu z mnichů, který je ukládal ke skříňce. V chrámu byla úžasná atmosféra, až mi skoro vyhrkly slzy, taková pokora, úcta, modlící se místní, spousta květin i pokrmů jako dary. Dýchla na mě taková poklidná, rodinná, inspirující múza, ne zastrašující velikost křesťanských kostelů. Focení bylo sice dovolené, ale mně přišlo nevhodné, proto žádné fotky zevnitř pro vás nemáme. V komplexu chrámu najdete i mnoho soch Budhy, vycpaného i živého slona, několik kohoutů a také turecké záchody, které pro nás byly noční můrou. Dřepnout si nad díru a trefit se do ní bylo tedy fakt něco. Ale ani tento frustrující zážitek nezkazil úžasné dojmy z chrámu.

Po návštěvě chrámu jsme se šly projít kolem přilehlého jezera, ve kterém plavala spousta kaprů. Srdce českých rybářů by plesala.

Pak jsme se vydaly hledat sochu velkého Budhy, kterého jsem viděla z našeho balkónu. Mimochodem sochy Budhy v menší či větší velikosti najdete všude kolem, často i na podivných místech jako v telefonní budce či na kraji silnice v bedničce. Po cestě jsme narazily na rozlehlý místní trh, kde jsem si chtěla koupit kraťasy se slonem, které jsem předchozí den viděla. Všichni prodejci na nás volali "madam" a lákaly nás do svých stánků s krásným, kvalitním, ale za to levným oblečením. Ale rozhodně mě nepřišli tak "otravní a vytrvalí" jako třeba Tunisané, za což jsem byla ráda. Stačilo naznačit, že nemáme zájem, a bylo. Měla jsem poslechnout rady a oblečení kupovat až tady, ale batoh už je tak narvaný a těžký, že na nákupy není prostor. Také ovoce a zelenina tu jsou bezkonkurenční. Našly jsme trh plný čerstvých trsů banánů, mandarinek, avokád, granátových jablek, jablek, salátů, obr mrkví, bílých okurek i plodů, které jsme neznaly. Úplná pastva pro oči a chuť byla vynikající, tak šťavnatý ananas a mango jsme ještě nikdy nejedly.

Pak už nám kručelo v břiše, tak jsme zvolily občerstvení s hodně místními návštěvníky, což doporučují všichni cestovatelé, aby se jídlo točilo. Teď už chápeme, že jídlo je předem navařené a zřejmě se ani neudržuje teplé, takže není moudré volit poklidná občerstvení, kde jídlo stojí celý den. Už třetí den jsme měly téměř identický talíř -uprostřed kopec rýže a kolem maso s curry a různé doplňky (známé srílanské curry&rice, které místní jedí údajně ke snídani, obědu i večeři), protože jsme jiné možnosti nenašly. Zítra už musíme najít nejakou změnu. Já zkusila i místní čokoládový řez, ale moc mi nechutnal. Hned naproti byl obchod Baťa, který nám na chvíli připomněl domov, Čechy jsme zatím žádné nepotkaly, což nás hodně překvapilo, jelikož z cestovatelských stránek to vypadalo, že je tato země momentálně hodně v kurzu. Dále nás zaujalo množství bosých lidí, pánů v sukních nebo jen v omotaných šátcích, dam v překrásných sarích i pán, nejspíš doktor, diagnostikující z ruky přímo uprostřed rušného chodníku. Bohužel nás nekončící davy místních, záplava troubících aut, tuktuků a autobusů natolik pohltila, že jsme si musely jít odpočinout na hotel. Takový hluk si opravdu neumíte představit.

A protože Budhy není nikdy dost, navečer jsme se vypravily do kopce k obří soše Budhy, kde jsme jako cizinci opět zaplatily vstupné, za úschovu bot i dobrovolně povinný dar chrámu, ale za to jsme byly odměněny krásným výhledem na celé Kandy.

Večer jsme musely opět balit na cesty (neustále vybalovat a zabalovat batoh je asi to, co mě baví nejméně), ale hlavně už zase tekla voda. Hurá.

Poznámky:

Zamilovaly jsme si místní děti, které mají obrovská tmavá kukadla, záplavy vlasů a roztomilý obličejíček. Jsou prostě nádherné.
Naopak si nemůžeme zvyknout na strkání místních lidí. Ve vlaku, na ulici, ve frontě. Cpou se hlava nehlava, až Adélce srazily talířek s květy.
Psi tu jsou jednoho plemene a rozhodně nejsou domácími mazlíčky. Jen se povalují na chodníku, na silnici, před domem a vypadají dost uboze.
Připravte se na to, že se moc nevyspíte, ať už kvůli hluku z dopravy, zvuku klaksonů nebo neustále vyřvávající pán (domníváme se, že svolává věřící do mešity, ale tady to má úplně jiný rozměr - hlučnější, falešnější, nekonečnější). Zatím všechny penziony měly takové průduchy, takže veškerý hluk jde přímo do pokoje. Špunty do uší rozhodně s sebou.
Místní písmo je pro nás zcela nerozluštitelné.

Hlášky posledních dní:

Ve vlaku z Colomba do Kandy se Eva ptá pana průvodčího: "V kolik hodin přijedeme do Kandy?" A pan průvodčí odpovídá: "V 8, v 8.45." (A teď si vyberte. Zpoždění na Srí Lance jsou častá, takže přesný údaj nám prostě nemohl poskytnout.)
Adélka se diví při cestě tuktukem: "Co tady dělá ten Ježíš?" A Eva odpovídá:" Nevím, asi ho tu taky mají rádi." (Potkaly jsme tu několik křesťanských symbolů-sochy Ježíše, andělíčků i betlém)
Eva hledá v mapě Kandy a říká: "Tak kde je ten zub?" (Hledala jsem chrám Budhova zubu)