Slovensko - Liptovský Mikuláš, Tatry, Bešeňová

Abych si ještě užila volnosti před nástupem do práce, vypravili jsme se s Tomíkem na 4 dny k našim slovenským sousedům, a to do Liptovského Mikuláše. Do města mezi Nízkými a Západními Tatrami, přímo u velké přehrady Liptovská Mara, kousek od termálního koupaliště Bešeňová. Na cestu jsme vyvětrali našeho mazlika Mazdičku MX5, která ale jezdí na kochačku bez dálniční známky, takže nám cesta trvala přes 7 hodin místo 5 a půl hodiny (ideální stav, když D1 dovolí). To ale vůbec nevadilo, my se cestou kochali, zpívali si, povídali a užívali si jízdu s větrem ve vlasech. 

 První zastávkou byl oběd v Rožnově pod Radhoštěm, kde jsme na doporučení pana Tripadvisora zvolili restauraci přímo v místním pivovaru, která se jmenuje Albert Málek restaurant. Jídlo bylo fajn, dali jsme si králíka se štouchanými bramborami, protože ze 3 nabízených jídel už ve 12 hodin rybu neměli a na svíčkovou jsem neměla chuť. Jídlo bylo moc hezky naaranžované, obsluha super, obědové ceny přijatelné (od 100 do 130 korun) a navíc kohoutková voda s citronem na stole k dispozici zdarma, což by dle mého mělo být ve všech restauracích. V areálu pivovaru navíc najdete i čokoládovnu, pivní lázně a výčep, kde samozřejmě čepují vlastní pivo. Tak až budete mít cestu kolem, stavte se.

 

V Liptovském Mikuláši jsem zarezervovala apartmán kousek od centra města, který nabízí paní Lea v přístavbě na své zahradě včetně parkování zdarma uvnitř (Apartmány Lea). Za zhruba 35 EUR na noc jsme měli veškeré pohodlí, vybavení i soukromí, takže značka ideál. Vlastní kuchyňka byla super, nezakopávali jsme o sebe, měli jsme i hezké posezení u stolu, i balkón a možnost sedět venku na zahradě.

 Jen co jsme se vybalili, vyrazili jsme prozkoumat okolí. I když má Liptovský Mikuláš přes 30 000 obyvatel, jeho centrum je v podstatě maličké náměstí s okolní pěší zónou a několika kostely. Je zajímavé, že cukráren a barů potkáte spoustu, ale restauraci musíte usilovně hledat. Jinak se jedná v podstatě o nezajímavé město, kde asi nic nestojí úplně za zmínku, jen asi Jánošíkovo vězení, na které jsme náhodou narazili.

 Hlavní výhodou tohoto města ale je, že se nachází v ďolíčku mezi dvěmi pohořími a ještě u přehrady, takže výhledy z města i při příjezdu do něj jsou opravdu krásné, i když město samotné není žádná hitparáda. Do obou pohoří to je co by kamenem dohodil (do Nízkých i Západních Tater 15 minut), do Vysokých Tater se musí hodit trošku dál (cca 45 minut jízdy). Ale když si vylezete na kopec za městem, krásně vidíte na hory okolo vás a můžete se kochat západem slunce, jako třeba my. Já byla nadšená z výhledů na hory a z toho, že na kopcích byl i v polovině května stále ještě sníh, když jsem si ho letos moc neužila.

 A jelikož miluju vodu, tak i místní přehrada byla velkým lákadlem. Pokud se chcete dostat z města k přehradě, je to docela oříšek, protože kolem vede železnice, ale nakonec jsme s Tomíkem úplnou náhodou našli cestičku kolem Váhu a přeci jen se na břeh přehrady dostali.

Jelikož už mám praxi z dlouhých výšlapů (viz sopka na Novém Zélandu) a navíc jsem si konečně  koupila pořádné boty na chození, vydali jsme se do hor. Chtěla jsem původně jednu hezkou túru ve Vysokých Tatrách, ale sezóna začíná až v polovině června, takže byla túra nepřístupná. Vybrali jsme tedy jako náhradu Nízké Tatry a Naúčnou stezku Demanovskou dolinou s 12-ti zastaveními. Tak jsem si myslela, když je to ta naučná stezka a ještě navíc dolinou, že to bude fajn relaxační procházka. To jsem se teda spletla, pěti hodinová túra téměř z dvou třetin do kopce, až do výšky 1690 metrů. Byli jsme ale nadšení, sice ufunění, zpocení, smradlaví, ale plni zážitků a energie z té krásy přírody.

 Stezka začíná v lyžařském středisku Jasná, které je hlavním střediskem Nízkých Tater a této doliny. Je plné krásných nových hotelů, apartmánových domů, ale i starších vkusných chat. Středisku se musí hodně dařit, protože se tu buduje o sto šest. Proč vlastně jezdíme do Itálie, když i tady se musí krásně lyžovat? 

Vychází se od Vrbického plesa, odkud je krásný výhled na lyžařské středisko i na lanovku, kterou mohou méně odvážní využít na vrchol Chopok. Ale proč platit 16 EUR, když se můžete téměř nahoru vysápat sami? Pleso se dá obejít i samotné kolem dokola, zhruba za 10 minut, takže je ideální pro lenochy. Dá se kolem něj taky vyblbnout na houpacím koníkovi, na odpočívadle nebo na dětském hřišti. Vřele doporučujeme, vše osobně vyzkoušeno.

 

Zpočátku jdete hodně vykácenou krajinou, což vypadá hodně smutně, ale už za chvíli vejdete do krásného voňavého lesa plného potůčků, vodopádů, jarních květin a sem tam i sněhu, na kterém jsme se samozřejmě do syta vyblbli.  

 

A ty panorámata! Nic mě nedokáže nabít tolik, jako ten klid v přírodě (který samozřejmě občas přeruším svým povídáním), ta krása kolem. Mám fakt respekt k té mocné čarodějce přírodě. Je neuvěřitelné, co všechno dokáže vytvořit, a jak moc jsme hloupí, když ji ničíme.

 

Žádného medvěda ani modrého sviště jsme sice nepotkali, ale zato na modo-fialového slimáka jsme narazili. Hustý.

Za celou cestu jsme navíc potkali všehovšudy 6 lidí, všechny u stanice lanovky na nejvyšším bodě naučné stezky ve výšce 1690 metrů. Takže jsme mohli krásy vnímat úplně nerušeně. Jedinou nevýhodou stezky je její konec, tedy asi poslední třetina z kopce dolů podél potoka, kde je hodně kamenitá cesta, takže se jde hodně špatně, navíc se v oblasti ještě těží dřevo, takže je všude hodně popadaných stromů a větví. Škoda.

Ale celkově úžasná středně náročná túra na půl dne, kterou jsme dovršili v Lúčkách, kde jsme se příjemně najedli a nasedli do autobusu zpět nahoru do Jasné. Byli jsme překvapeni, že autobus tu jezdí každou hodinu, dokonce až do 22 hodiny a vyšel nás jen na 65 centů. Nechtělo se nám šlapat ty zhruba 3 kilometry do kopce zpátky po silnici s docela čilým provozem, po těch krásách přírody.

Horský den jsme završili výletem do Vysokých Tater, do zhruba 45 minut vzdáleného Štrbského Plesa, kde nás přivítal příšerný slejvák, jen jsme tam dorazili.

To nás ale neodradilo a počkali jsme si, až déšť ustane a vyšli jsme si na procházku kolem plesa a krásného nóbl hotelu Kempinski, kde smetánka odpočívala u hotelového vnitřního bazénu pár metrů od plesa s úžasným výhledem. Toužila jsem po plyšovém svišti, ale než jsme pleso obešli, tak se prodejci sbalili a nebylo po nich ani vidu ani slechu. Tak třeba příště. Jelikož už Tomík ve Vysokých Tatrách za svých mladých let byl, vyvezl mě na panoramatickou vyjížďku pod horami až do Tatranské Lomnice, kde jsem chtěla zahlédnout známou lanovku/tramvaj/vlak, kterou si pamatuju z filmu Anděl na horách. Bohužel ale ani tam, ani podél naší cesty, zrovna žádná nejela. Tak třeba taky příště.
 

 

 

Po náročném dni jsme si naplánovali i odpočinek, a tak jsme zařadili výlet do termálních lázní Bešeňová, kde se za 24 EUR můžete celý den nakládat do pěti venkovních termálních bazénů s hnědou (údajně termální) vodou, kde jsme nedřív váhali, jestli tu vodu náhodou nezapomněli vyčistit. Vnitřní bazény už mají normální vodu a nabízí i bazén s vlnami, dětské koupaliště nebo 6 vnitřních tobogánů. Na tobogánech ale bylo takové horko, že jsem se skoro udusila, a tak jsem se svezla jednou a úplně mi to stačilo. Výhodou ale je, že tobogány fungují celoročně. Jelikož bylo nádherně, tak jsme se venku opalovali, občas vlezli do nějakého bazénu (ty mají 30-40 stupňů, takže pěkné teplíčko), mrkli do vodního baru, dali si oběd v jednom ze stánků (pozor, výběr je v areálu hodně omezený, radši se obléknout a využít přilehlou hotelovou restauraci). Zážitek dobrý, léčivé účinky se asi po takto krátném pobytu neprojeví, ale podruhé bychom asi do areálu nemuseli.

 

 

I když bychom do Bešeňové znovu asi nejeli, tak do Tater se určitě znovu vypravíme, příště máme v plánu Slovenský ráj. Moc se nám líbila místní příroda, snížek v květnu byl taky k popukání, moc krásné hotely i restaurace. Liptovský Mikuláš byl ideální pro výlety jak do Nízkých Tater, tak i do Vysokých. Ceny v supermarketu jsou srovnatelné s našimi, v restauracích je o trošku dráž, benzín je o dost dražší (cca 1,30 EUR). Navíc turisté ocení, že se nemusí učit žádný cizí jazyk, protože s pár výjimkami (bravčové maso = vepřové maso) našim sousedům rozumíte. Takže hurá na Slovensko.

Po cestě zpátky jsme se ještě stavili v Olomouci ve Veteran areně, neboli muzeu historických automobilů a motocyklů, kde najdete ta nejstarší především česká auta z 30.-50. let 20. století. Najdete jich tu přes 160, jedno krásnější než druhé. Mně nejvíc zaujaly automobily značky Wikov, o kterých jsem nikdy předtím neslyšela. Ale i Tatraplány byly nádherné. Všem automobilovým fanouškům návštěvu vřele doporučujeme.