Indonésie: Bali 1

Na indonéský ostrov Bali se za mnou z Čech vypravila i sestřenka Péťa, s kterou nás společně čeká krásných 14 dní, z čehož první 4 dny trávíme v přímořském letovisku Sanur. 

Hned po příletu na Bali jsem se ale lehce rozčílila. Po východu z letiště jsem si u stánku objednala taxíka do Sanuru za 200 000 rupií (400 Kč) a s panem řidičem jsme šli asi 20 metrů k autu. S námi šel i další muž, který vezl má zavazadla no a samozřejmě si řekl o dýško, a ještě o přídavek, který jsem mu prostě nedala. Nechápu, že zavazadla nemůže vzít taxikář, nebo bych si je bývala vzala sama. Já se táhnu s těžkým batohem po celým letišti a za posledních 20 metrů si mám zaplatit? Bohužel na turistech se tu fakt vydělává, jak jsem četla varování na jednom blogu. Hromadná doprava na Bali už nefunguje, aby měli řidiči a taxikáři práci. Když jdete po chodníku, každé projíždějící taxi na vás troubí, jestli chcete svést, nebo vám své služby nabízí řidiči na každých 5 metrech. Navíc už tady není tak levně, cesty taxíkem jsou docela drahé, když se vám je nepodaří usmlouvat. Hodně turistů si tedy půjčuje skútr, kterých tady je snad milión, ale využívány jsou především místními, kteří na nich jezdí i s dětmi a nákupy ze všech stran. Přejít nebo přejet silnici mezi miliony skútrů a tisíci taxíků je někdy nadlidský úkol. Proto hotely nebo supermarkety mají ochranku s praporkem, který zastaví dopravu, když chce například autobus vyjet nebo potřebuje přejet do opačného pruhu.

Ještě vytrvalejší a bohužel otravnější jsou místní prodejkyně, které vás odchytí na chodníku nebo na pláži, začnou s vámi velmi milý hovor, který vždy skončí přemlouváním, abyste se šli podívat do jejich obchodu nebo si u nich objednali masáž. A když nedej bože jdete do jejich obchodu, tak vymanit se z jejich spárů je téměř nemožné a vždy se tváří hodně ublíženě. Péťa pojmenovala uličku s takovými obchody "uličkou smrti" a odmítá tudy chodit. Je vidět na většině turistů, jak jsou tím otráveni a už automaticky říkají "ne", když se k nim místní přiblíží. Naštěstí tu máme jeden velký supermarket, kde v pohodě nakoupíte bez otravování a smlouvání, prostě v klidu. 

Co je ale na Bali nádherné, je jejich kultura, kterou obdivuje každý návštěvník. Tento ostrov není islámský jako většina Indonésie, ale hinduistický s prvky animismu, což mu dává zvláštní kouzlo. Všude, kam se podíváte, jsou dané mističky z banánových listů s oběťmi většinou z květů a rýže společně s vonnou tyčinkou - leží na chodnících, na pláži, před domy i u svatyní (takže pozor, kam šlapete), které se během dne obměňují. 

Další hojně zastoupené jsou sochy různých božstev, které jsou u svatyní, hotelů, domů, restaurací nebo jen tak na ulici, ve většině případů se spoustou obětních mističek. 

I samotné hotely a ubytování doma u místních mají takový jedinečný vzhled - mají vždy krásnou bohatou zahradu, vlastní domácí svatyni a sochy. Hotový ráj. Najdete tu spoustu palem, banánovníků a různých kvetoucích stromů a keřů - nejčastější je květ plumérie, který najdete i na spoustě suvenýrů. 

 

 

Na pláži je také spousta velice rychlých vážek a zvědavých veverek.

Pláž sice nemá tak jemný písek a za lehátka se platí, ale podél celé dlouhé pláže vede chodník, kde jezdí spousta lidí na kole nebo chodí pěšky. Uvidíte i spoustu tradičních barevných lodiček a rybářů, kteří jen tak stojí ve vodě.

 Všude nabízí vodní sporty, tak jsem si dneska půjčila takový kajak. První plavba byla super, ale na druhé jsem se vyklopila dost daleko od břehu a zpátky jsem musela doplavat a kajak a pádlo táhnout za sebou. Péťa, ta se vyklopila po pár metrech, takže to na moři fakt není tak jednoduchý. Bohužel je na pláži i velké množství domácích i divokých psů, po kterých nikdo neuklízí, ale aspoň nejsou tak zlí, jako ti na Srí Lance.

Na rozdíl od Srí Lanky tu ale není tak super ovoce. Většinu musí dovážet, tak je to drahé a ani ne tak chutné. Akorát čerstvé džusy mají výborné a za cenu kolem 50 Kč za skleničku.

 Tradičním jídlem je smažená rýže nebo nudle, podávané s volským okem. Místní warungy (bistra) jsou nejlevnější, ale také můžete mít rýži s červem a broučkem, jako já první den. Nebo můžete jít do restaurace, kde nabízí i ryby, maso, těstoviny a čínskou kuchyni, tam ale počítejte s cenami jako v ČR nebo i vyššími. Za oběd či večeři s jedním nápojem platíme 200-250 korun, takže na Bali už rozhodně levně není. Všechny ceny jsou na menu uváděné v rupiích, ale chybí jim tři nuly. Takže 25 znamená 25 000. Ceny také nezahrnují DPH (některé restaurace ho mají 10 procent, jiné 15 nebo 17 - zvláštní) a většinou ani servisní poplatek. Hodně restaurací má moc příjemný design, usměvavou obsluhu (Balijci při děkování spínají ruce) a večer živou hudbu (jejich anglické písničky mají roztomilý přízvuk). Takže opravdová romantika.

Co si na Bali užíváme je, že jsme milionářky! 2000 Kč je totiž 1 000 000 rupií, ale chvíli to trvá, než si zvyknete, že 25 000 za sklenici džusu je vlastně dobrá cena. Bankomat vám vydá jen 1 500 000 rupií, tudíž je potřeba počítat s více výběry. Péťa zas měla problém s výměnou amerických dolarů, protože berou jen nové série a bankovky z roku 1996 nechtěli přijmout.

Další problém Péťi je, že se tu roztejká vedrem (její slova), zatímco mně je akorát nebo občas i chladno. Přes den je průměrně kolem 30 stupňů, v noci kolem 25. Bály jsme se období dešťů, ale není to tak hrozné. Je sice přes den zataženo s výjimečným sluníčkem, ale spálíte se i tak (vyzkoušeno) a teplo také je. Prší každý v noci, přes den lilo zatím jednou, a to že dost a hodně nečekaně, ale za 10 minut bylo po dešti.

Zatím si Bali moc užíváme a teď se chystáme do vnitrozemí poznat více místní přírodu a kulturu.

Malajsie: Kuala Lumpur

Téměř sedmihodinová cesta ze Singapuru do Kuala Lumpur uběhla jako voda. Za okénkem probíhaly rozsáhlé palmové háje, střídané novými satelitními městečky s domy či byty jak přes kopírák. Docela mě zaujalo, že nové vysoké bytové domy mají prvních zhruba 6 pater vyhrazených pro otevřené garáže a teprve potom začínají byty. To mě přijde jako skvělé architektonické řešení. Hned po příjezdu do Kuala Lumpur se srrhnul šílený liják, takže jsem vzdala cestu do hostelu městskou a skočila jsem do taxíka. Tak za 78 Kč, co bych se nesvezla, že jo. Čekal na mě úplně pidi pokojíček jen s postelí a asi třiceti centimetry vedle. Také tu měli chytře vyřešené dveře, které byly dole vykouslé, aby se mohly přes postel zavřít. Za 170 Kč na noc si nestěžuji.

Hned po ránu se vrhám do víru velkoměsta a porovnávám se Singapurem. Kuala Lumpur je také překvapivě celkem rozvinuté město s lepšími i horšími čtvrťmi, ale oproti Singapuru je určitě špinavější, hlučnější a potkáte i dost bezdomovců, kteří tady spí jen tak venku, mrazy jim tu nehrozí.

Jako první se vydávám do Batu Caves, jeskyní na okraji města, místní nadzemkou. Tady se také lístky kupují v automatech, ale vydají vám plastový žeton, který přiložíte k turniketu. Je tu více možností i společností, takže musím během cesty přestoupit a koupit lístek nový. Jedu nadzemkou až na konečnou a pozoruji odlišnosti. První mě upoutá systém na nástupišti, kde máte nakresleno, kde máte čekat/kde zastaví dveře. Máte stát ve frontě, ale tady se přednost nedává, prostě se hrnete dovnitř, nečeká se, až cestující vystoupí. Ani při vystupování vás nepustí ke dveřím, musíte spolucestující rozrazit. Na tohle jsem si v Asii nezvykla, to, že se furt někam cpou a vůbec nejsou ohleduplní. Dalším, co mě zaujme, jsou vyhrazené vagóny jen pro ženy, které jsou označeny na zemi, na vlaku i uvnitř vlaku. Ale i tady najdete muže, místní i cizince, kteří prostě asi neumí číst. Stanice ve vlaku hlásí také anglicky a i tady jim stanice blikají na plánku, takže můžete sledovat, kde zrovna jste.

Batu Caves jsou hned u nádraží a nabízí více hinduistických svatyní, takže se nenechte zmást jako dva kluci, co jsem potkala, a jděte rovně až k obří zlaté soše. Za ní se ujistí, že máte zahalené nohy (šátek, kalhoty nebo dlouhou sukni s sebou-ty se ostatně hodí mít s sebou furt včetně svetru, protože klimatizace v dopravních prostředcích jede až moc naplno) a hurá nahoru sdolat stovky schodů, zdarma. 

 Cestou potkáte spousty fakt drzých opic, pro které můžete dole koupit banány. Ale vemou cokoliv, stačí, když vyndáte něco z batohu a nedáváte pozor, a můžete se s tím rozloučit. I ovoce, které je v jeskyni ve svatyni připraveno jako dárek, velice rychle končí v jejich rukách. Mají prostě vymakaný systém. Nahoře přímo v jeskyni je několik svatyní, soch i jeden kohout.

 

Pak se vydávám zpátky nadzemkou na asi nejznámější atrakci Kuala Lumpur, a to dvě věže Petronas Towers, které patří ropařské společnosti Petronas, jejichž benzínky potkáte po celé Malajsii. Jsou fakt obrovské a tak přemýšlím, kdo má asi kancelář úplně nahoře a jestli je taky mladý, krásný a bohatý jako Christan Grey :-). Můžete se vydat nahoru na most mezi oběma věžemi, ale musíte si koupit lístky předem a zaplatit skoro 600 Kč, tak to protentokrát oželím. Kolem věží je obchodní centrum a krásný park, kde si chvíli odpočinu. 

Po celém centru je spousta mrakodrapů korporací i hotelů, i na Kotník tu zcela náhodou narazím. Jelikož se zase spustí šílený slejvák, nastupuju do jedné ze čtyř autobusových linek, které vláda provozuje po centru zdarma a nechávám se jen tak vozit, dokud mě to neomrzí a nevrátím se do hostelu.

Jsem ubytovaná v China town, tedy čínské čtvrti, hned vedle vnitřního i venkovního tržiště, na které náhodou narazím. Prodávají tu zaručeně pravé hodinky, boty, kožené výrobky, oblečení, suvenýry, květiny i jídlo vše v přepočtu za pár korun, škoda, ze nemám místo v batohu. A tak jen brouzdám a koukám. Jejich jídelny jsou fakt úžasné, jen tak rozložené na chodníku, nabízející malajskou, čínskou i indickou kuchyni, kdy kuchařům koukáte přímo pod ruce a nad hygienou se už po 3 týdnech v Asii nepozastavíte. A tak si vybírám indický bufet, kde si naberu kuře, zeleninu a chleba roti (rýže a nudle už mi začínají trochu lézt krkem).

  

Celkově jsem z Malajsie nadšená. Vůbec jsem nečekala, že to bude tak rozvinutá země (oproti Srí Lance rozhodně), s dobrými cenami (jídlo kolem 60 Kč, jízdenka 8 Kč), příjemnými lidmi (jako sama ženská jsem neměla jediný problém), se službami turistům (i když to je muslimská země, já vnímala jen ženské šátky na hlavě, po mně nic vyžadováno nebylo), angličtinou a krásnou přírodou. Už na to asi přišlo hodně Čechů, protože jak na Langkawi, tak i v Kuala Lumpur jsem jich potkala dost. Jen Kuala Lumpur bych asi podruhé vidět nemusela. Za to Singapur rozhodně doporučuji.