Cesta

Jak se říká, i cesta může být cíl, i když jeden z mnoha. Na co jsem se těšila jako první, byla cesta dvoupatrovým letadlem společnosti Emirates. Když jsme se s Tomášem z vyhlídkové plošiny dívali, jak letadlo přistává a přijíždí k letišti, tak jsem stále nevěřila, že v tom velkém stroji budu za pár minut sedět já. Párkrát jsem už letěla s jinými nenízkorozpočtovými aerolinkami, ale Emirates předčili všechna má očekávaní. Ohromné letadlo s množstvím sedaček na všechny strany, toalety s mramorem a úžasně voňavým krémem na ruce, vlastní televize s nespočtem filmů (já zvolila dítě Bridget Jones) a dokonce třemi kamerami snímajícími živě, co se děje před letadlem, takže máte přehled, jako byste byli v pilotní kabině. A to občerstvení: hned jsem začala plnit své předsevzetí ohledně mořských plodů a slupla jsem salát s krevetkami (musím uznat, že to bylo lepší, než jsem čekala), dále bylo kuře s rýží nebo hovězí s bramborovou kaší (samozřejmě oboje halal), houska, sýr, dezert a čokoládička. To vše doplněno pravými příbory, žádné plastové. Na svačinu pak rozdávali zmzlinu, po celou dobu letu samozřejmě nápoje, co hrdlo ráčí. My s Adélkou se držely při zemi a volily jsme vodu a džus. Největší překvapení mi ale připravila kamarádka Jana, která pracuje pro Emirates, jelikož mi objednala krásný čokoládový dort, který mi letuška donesla až k sedadlu. Samozřejmě jsem ho nesnědla celý sama, ale rozdělila jsem se i s posádkou. Většinu času jsme samozřejmě brebentily s Adélkou, takže než jsme se nadály, přistávaly jsme v Dubaji za sledováni živé kamery.

Nevím, jestli je dubajské letiště největší na světě, ale na mě tak rozhodně působilo. Autobus nás od letadla vezl dobrých 10 minut, než jsme vůbec dorazily ke kontrole. Adélka odlétala za chvíli, tak jsme se rovnou vydaly hledat její gate. Samozřejmě byl téměř na druhé straně letiště, takže jsme šly, šly a šly, až jsme po dobrých 15 minutách došly. Vůbec nebylo poznat, že je po jedné hodině ráno. Všude kolem hromady cestujících ze všech koutů světa, nekonečné obchody, dekorace, palmy, sedačky i lehátka a mnoho lidí spících na zemi. Dubajské letiště je asi první, kde jsem viděla na zemi i koberce, na kterých měli cestovatelé ustláno. Adélka odletěla napřed ve dvě ráno a já šla hledat svůj gate, správně hadáte, že byl opět na úplně druhé straně letiště, uvelebila jsem se na lehátku vedle vesele chrápajícího pána a čekám na svůj let v 7.45, abychom se mohly s Adélkou opět shledat na letišti v Colombu, kde začne naše společné srilanské dobrodružství.