Nový Zéland 7

Poslední dva dny jsem strávila v největším zélandském městě Aucklandu, kde žije třetina všech Kiwíků (obyvatel Nového Zélandu). Jak jsem už psala, město mě napoprvé moc nenadchlo, tak jsem byla zvědavá, jestli se to napodruhé změní. Nejdřív jsem hodila zavazadla do apartmánu, který jsem si na poslední noc zaplatila. Sice byl téměř jednou tak drahý než hostel, ale chtěla jsem se na tu dlouhou cestu domů pořádně a hlavně v klidu vyspat. A 59 dolarů (1200 Kč) za noc není tak špatné, když je to zároveň poslední noc mé cesty, tak se můžu rozšoupnout, že jo.

Jako první jsem se vydala na Mt. Eden, což je jedna z aucklandských sopek. Dříve se na ni dalo vyjet až nahoru, teď musíte po svých. Zeshora je ale moc hezký výhled na celé město, moře z obou stran i na přilehlé ostrovy, takže to za to sápání stojí. I když lístek na autobus stojí 3,50 dolaru jednu cestu, takže to za 7 dolarů není úplně zadarmo.

 

 

Pak jsem se vrátila do centra a prošla jsem hlavní třídu Queen street, kde je spousta obchodů i občerstvení, společně s nejvyššími budovami a vysokou věží, která je dominantou města a můžete si z ní skočit nebo se aspoň vyjet podívat nahoru za 35 dolarů. Sháněla jsem nějaké hezké suvenýry, ale všechny jsou neuvěřitelně drahé, i dvakrát dražší než podobné suvenýry v Austrálii, bohužel tu nemají žádný trh, kde by levné suvenýry prodávali. 

Ve 2 hodiny jsem se vrátila do apartmánu a dala si šlofíka, protože jsem toho v autobuse moc nenaspala. V půl páté jsem měla sraz s Markétou a jejím přítelem Radkem, kteří v Aucklandu už několik měsíců žijí a pracují. Seznámila nás Lucka Revay, která chodila s Market do školy. Jelikož měla zoo speciální večerní akci na vstup za 12 dolarů a Market chtěla jít, přidala jsem se k nim. Místní zoo je moc hezky řešená a propracovaná do posledního detailu, takže procházíte několika chatkami s oblečením a vybavením. Mají také několik přednášek o zvířatech, která přímo drží v ruce a návštěvníci si je mohou pohladit, například želvu a jednoho plaza, co vypadal, jako had. Navíc můžete vejít i do několika voliér, takže vidíte různé ptáky z první ruky. Konečně jsem viděla i tasmánského čerta, který se mi v Austrálii schovával. No, moc krásy chudák nepobral. Bohužel kiwíky jsme propásli, protože jim také obrátili kvůli návštěvníkům den a noc, takže večer už spali a pavilón byl uzavřený. I přesto to byl super zážitek.

 

 

 

Poslední den jsem se chtěla vydat na jeden z ostrovů v zátoce, buď Rangitoto nebo Waiheke. Nakonec zvítězil Waihere, protože Rangitoto je sice sopka se super výhledy, ale loď tam jede jen třikrát za den a na ostrově vůbec nic není. Taky jsem si nechtěla poslední den zvrknout nohu v buši nebo se na cestu úplně zpotit. Proto Waiheke, kam jezdí trajekt každou půl hodinu za 36 dolarů zpáteční a kde jsou vesnice a vybavení.

 Nejvíce návštěvníků míří za místními vinicemi, kterých tu je 30 a které těží ze zvláštního suchého podnebí na tomto ostrově. Já bohužel vinice neviděla, protože jsem šla pěšky a měla jsem jen 3 hodiny a výlet po vinicích je na celý den a navíc já přeci víno nepiju. Tak jsem šla asi do 20 minut pěšky vzdálené vesnice Oneroa, kde byla spousta obchůdků a krásných domů u široké dlouhé pláže. Podél pobřeží vedla i krátká stezka ke druhé menší pláži, kam jsem také došla. Z ostrova v dáli vidíte už poloostrov Coromandel, kde jsme s holkama začínaly svou cestu před více než týdnem.

 

Cestou zpátky do přístavu jsem nešla po silnici, ale využila přilehlé stezky buší. Na začátku jsem si očistila boty, abych do lesa nezanesla nějaké neřády, a vyrazila jsem. Všudypřítomné cikády měly opět ohlušující koncert, ale hlavně zmateně létaly přes cestu a narážely do mě, což nebylo úplně příjemné, tak jsem se radši schovala pod svetr.

No a pak zase trajektem zpátky do města, vyzvednout zavazadla a hurá na letiště. Čeká mě dvacetisedmihodinová cesta, opět se suprovými Emirates a dvoupatrovým letadlem na obou letech. Prý se dokonce jedná o nejdelší přímý let na světě ze Zélandu do Dubaje, tak skouknu nějaké filmy a snad si trochu schrupnu.

 

 

A tak se pomalu končí má úžasná dvouměsíční cesta, ani tomu nemůžu věřit, na jednu stranu se to zdá jako včera, na druhou stranu, jako bych začínala na Srí Lance už před rokem. Určitě vás ještě čeká poslední příspěvek shrnutí cesty, porovnání a doporučení zemí a co bych příště udělala jinak. Teď je ale čas na shrnutí Nového Zélandu, který mě nadchnul především svou jedinečnou vulkanickou a geotermalní aktivitou. Pokud máte rádi přírodu, procházky i obtížnější treky, pak je Zéland právě pro vás. Od krásných pláží s černým pískem, po gejzíry, barevná jezírka a výstupy na sopky, Zéland má od každého něco. Akorát bacha na studené moře, je přeci jen blízko Antarktidy. A na zemětřesení, které jsme naštěstí nezažily, bývá více na jižním ostrově. Navíc je to rozvinutá země, hodně evropsky působící (i svou přírodou), se všemi službami a angličtinou pro jednoduchou komunikaci. Kiwíci jsou hodně příjemní, klidní, slušní a upovídaní. Zároveň ale na každém kroku potkaváte Maory jejich kulturu i nápisy a názvy. My měly úžasné štěstí na počasí, protože nám ani jeden den nepršelo, naopak bylo krásné sluníčko, což neodpovídá proměnlivému zélandskému počasí. Sluníčko tu ale pěkně žahne, prý až čtyřikrát více než u nás, kvůli slabé ozónové vrstvě. Proto je opalovací krém 50+ nutností a svetr taky, protože na sluníčko je sice teplo, ale ve stínu mnohem chladněji. Určitě se vyplatí pronajmout auto nebo campervan a vše si projet, abyste toho viděli co nejvíce. Tím, že jsme se s holkami rozdělily, vyšel mě benzín za týden na necelých 100 dolarů (2000 Kč), což je super. Řízení je sice vlevo, ale jinak bez problémů. Jen bacha na zvířata, potkaly jsme jich hodně přejetých. Úžasná zkušenost bylo ubytování zdarma u Kiwíků přes Couchsurfing, protože máte možnost poznat místní bydlení i obyvatele. Ale i hostely byly v pohodě. Nejvíc mě překvapilo, že po cestě toho moc není, benzínky, motely nebo města, takže je potřeba na to myslet. Mají jako v Austrálii srandovní průhledné peníze, na některých s královnou, protože je také jako v Austrálii oficiální hlavou státu. Pro mě největším zážitkem bylo Tongariro crossing a celá oblast Rotorua s geotermálními jevy.

Země to je relativně drahá, řekla bych, že i dražší než Austrálie. Hodně mě překvapily ceny jídla v supermarketu, i těch surovin, které se na Zélandu pěstují, chovají nebo vyrábějí. Chtít za sýr 7 dolarů je fakt dost. Také vstupy se většinou pohybují od 25 do 50 dolarů. Celkem to ale díky Couchsurfingu i šetření na jídle v různých rychlých občerstveních nevyšlo tak špatně, celkem na 16 500 Kč se vším všudy na 12 dní.

Ceny:

Autobus z letiště zpáteční 32 dolarů

Jedna jízda v Aucklandu 3,50 dolarů

Litr benzínu 1,70-2 dolary

Postel v hostelu 25-35 dolarů

Lahev vody 1 dolar

Oběd v rychloobčerstvení 5-15 dolarů

Vstupy 25-50 dolarů (Hobbiton 79)

Banány 2 dolary za kilo

Čokoláda 4-7 dolarů

Zmrzlina 4-6 dolarů

Okurka 2 dolary

Toastový chleba 1-4 dolary

Sladké pečivo 2-4 dolary

Na závěr bych vám ráda poděkovala za vaši věrnost a poprosila vás o komentář pod článkem, abych věděla, kdo to se mnou vydržel až do konce. Napište mi, kde by se vám dle popisu a fotek líbilo nejvíce a kam byste se vydali vy.

Nový Zéland 6

Z národního parku Tongariro už nám zbývaly jen dva společné dny, než vyrazím zpátky na sever do Aucklandu. Vydaly jsme se tedy přes národní park Whanganui se zelenými kopečky, jednom na druhém, a spoustou ovcí směrem na jih. Trochu mi to tady připomínalo Wales. Je zajímavé, že jsme na Zélandu potkaly jen pár polí s kukuřicí a jedno s řepou, jinak samé pastviny, především s černými nebo černobílými kravami a ovcemi. 

Po cestě jsme zastavily ve městě Whanganui, kde jsme si daly oběd, já měla chuť na indické, a vyjely jsme téměř 100 let starým výtahem na vyhlídku. Výtah byl jako domovní výtah, ale měl i telefon, kasu a paní řidičku, docela sranda za 2 dolary. Nahoře jsme zdarma vylezly na vyhlídkovou věž (překvapivě nás nohy po Tongariro crossing zas tolik nebolely) a kochaly se výhledy na okolí.

Měly jsme ještě skoro celé odpoledne, a tak jsme se vydaly na náhodně vybranou pláž po cestě, Turangi. Byla to hodně zajímavá liduprázdná pláž s černými písečnými dunami a spoustou suchých pařezů. Nedokázaly jsme přijít na to, kde se tu vzaly, jestli z moře nebo je přinesla řeka, která se tu vlévá, ale musejí tu být hodně dlouho, protože to byly sušiny. Celá pláž se prý dunami zvedla o 5 metrů a je pod nimi dokonce schovaný vrak lodi, na kterém si dříve děti hrály. Pláž působí trochu apokalypticky, ale přesto tu uvidíte spoustu ptáků a dokonce sem prý plavou odpočívat i tuleni nebo lachtani (furt si je pletu, to větší s dlouhejma fousama). Jelikož je písek černý, pálí ještě stokrát víc než bílý, tak boty rozhodně s sebou.

Navečer jsme dorazily k dalšímu hostiteli Carlovi a jeho rodině, kterého Katel našla přes Couchsurfing. Měly opět přízemní bungalov se 4 ložnicemi, trošku neuklizeno, ale super garáž, kde měl Carl stolní tenis, šipky, posilovnu a posezení. Je to Novozélanďan, elektrikář, momentálně na nemocenské, protože spadnul z 10 metrů, když ožralý přelézal do baru, kam ho odmítli pustit. On i jeho kamarád nám potvrdili, že alkohol je na Zélandu hodně velký problém, společně s marihuanou a jinými tvrdými drogami, což jsem už slyšela od jednadvacetiletého Roydona, jehož několik kamarádů už bylo na odvykačce. Carl vyprávěl, že jelikož je alhokol hodně drahý, tak klidně za noc utratí i 4000 Kč za alhokol a vypije spoustu piv a flašku tvrdého. V noci je to prý dost drsný, několik kamarádů má ve vězení, což je prý super odvykačka, jiní jsou v nemocnici po napadení basebalovou pálkou nebo po vyhození z auta. Naštěstí po 2 měsících v komatu a spoustě zlomenin je Carl v pohodě, přestal pít a je to moc milý kluk, těžko uvěřit, že by to bylo takový číslo. Vůbec mi to k Zélandu nesedí, ale je pravda, že se tu asi lidi dost nudí, na vesnicích nebo  v menších městech moc vyžití není, tak se asi pije a fetuje jn tak z nudy. I přesto, že alkohol tu je fakt drahý a navíc dostupný jen ve specializovaných prodejnách, v supermarketu ho nenajdete.

Poslední den jsme se potřebovaly přesunout do Wellingtonu, přístavního města, také města hlavního, odkud jezdí trajekty na jižní ostrov. Cestou nám zbýval poslední úkol, a to najít ptáka kiwi, symbol Nového Zélandu. Sice jsme si trochu zajely, ale cestou jsme projížděly krásnou kopcatou krajinou, až jsme dorazily do Kukaha Mt Bruce parku, kterému se podařilo obnovit původní les, který tu byl vykácen, odstranit predátory a tak přilákat a rozmnožovat spoustu ohrožených druhů ptáků, včetně kiwi.

Pro turisty tu mají dva kiwi, z čehož jednoho vzácného bílého, kterým uměle vytvořili tmu a přehodili den a noc, aby je návštěvníci mohli vidět v akci (kiwi jsou noční ptáci). Takže pro vás bohužel nemám žádné fotky, protože bylo v pavilonu sotva vidět a blesk se nesměl používat. Je to pták velký asi jako slepice, s dlouhým zobákem, kterým vyzobává potravu z půdy, a je celkově hodně akční. Jedná se o nejméně ptačího ptáka, spíše připomínajícího savce, jelikož nelétá, místo peří má spíše dlouhé chlupy, staví nory, ne hnízda, má silné nohy a nozdry na konci zobáku, nižší tělesnou teplotu a dva vaječníky. Bohužel jich je v přírodě pouze několik set, přesto to je roztomilý symbol Zélandu, mnohem lepší než klokan v Austrálii. V parku měli několik dalších ptáků, včetně kokaku, která neuměla zpívat, protože ji rodiče opustily a tak se to neměla od koho naučit. Celkem ale v parku moc k vidění nebylo, jen pár papoušků a celkem asi 10 druhů ptáků. Atrakcí byli úhoři v místním potoce, které každý den krmí, což si mohli dva návštěvníci vyzkoušet. Byli fakt obrovští, některým prý může být i 50 let, a cestují tisíce kilometrů, aby se rozmnožili a uhynuli.

 

 

Poslední kousek cesty byl zase trošku jinou krajinou, připomínající Blue Mountains v Austrálii, i když nevím, jestli se jednalo o eukalypty. Po cestě bylo také několik vyhlášených vinic. Navečer už jsme dorazily do Wellingtonu, kde jsme vyjely k horní stanici lanovky podobné té petřínské, odkud byl výhled na celé město. Takhle na první pohled se mi Wellington líbil více než Auckland. Má hezké výhledy na záliv, na okolní kopce a roztomilé budovy, také působí i víc uvolněně. Rozhodně uvolnění byli studenti, kteří se po koupání v bazénu na univerzitě procházeli po silnici mezi auty zcela nazí (pardon, nestihla jsem vyfotit). Studium na Zélandu je asi fakt jen o pití a dělání blbostí. České školství na ně!

Katel už musela odjet dál, tak jsem společně s Amber, která čekala, až ji vyzvedne kamarádka, zaujaly místo v Mekáči a čekaly na můj noční autobus, který mě za 11 hodin dopraví do Aucklandu. Autobus byl dvoupatrový, takže se to nahoře docela kejvalo, ale naštěstí nejelo moc lidí, tak jsem se natáhla přes dvě sedačky a trochu se vyspala. Byla ale docela kosa, ještě že jsem si vzala nahoru spacák, do kterého jsem se mohla zachumlat. Jeli jsme přes téměř všechna místa, která jsme předtím s holkama navštívily, až jsme před 10 ráno konečně dorazili do Aucklandu, kde budu trávit poslední dva dny.