Nový Zéland 7

Poslední dva dny jsem strávila v největším zélandském městě Aucklandu, kde žije třetina všech Kiwíků (obyvatel Nového Zélandu). Jak jsem už psala, město mě napoprvé moc nenadchlo, tak jsem byla zvědavá, jestli se to napodruhé změní. Nejdřív jsem hodila zavazadla do apartmánu, který jsem si na poslední noc zaplatila. Sice byl téměř jednou tak drahý než hostel, ale chtěla jsem se na tu dlouhou cestu domů pořádně a hlavně v klidu vyspat. A 59 dolarů (1200 Kč) za noc není tak špatné, když je to zároveň poslední noc mé cesty, tak se můžu rozšoupnout, že jo.

Jako první jsem se vydala na Mt. Eden, což je jedna z aucklandských sopek. Dříve se na ni dalo vyjet až nahoru, teď musíte po svých. Zeshora je ale moc hezký výhled na celé město, moře z obou stran i na přilehlé ostrovy, takže to za to sápání stojí. I když lístek na autobus stojí 3,50 dolaru jednu cestu, takže to za 7 dolarů není úplně zadarmo.

 

 

Pak jsem se vrátila do centra a prošla jsem hlavní třídu Queen street, kde je spousta obchodů i občerstvení, společně s nejvyššími budovami a vysokou věží, která je dominantou města a můžete si z ní skočit nebo se aspoň vyjet podívat nahoru za 35 dolarů. Sháněla jsem nějaké hezké suvenýry, ale všechny jsou neuvěřitelně drahé, i dvakrát dražší než podobné suvenýry v Austrálii, bohužel tu nemají žádný trh, kde by levné suvenýry prodávali. 

Ve 2 hodiny jsem se vrátila do apartmánu a dala si šlofíka, protože jsem toho v autobuse moc nenaspala. V půl páté jsem měla sraz s Markétou a jejím přítelem Radkem, kteří v Aucklandu už několik měsíců žijí a pracují. Seznámila nás Lucka Revay, která chodila s Market do školy. Jelikož měla zoo speciální večerní akci na vstup za 12 dolarů a Market chtěla jít, přidala jsem se k nim. Místní zoo je moc hezky řešená a propracovaná do posledního detailu, takže procházíte několika chatkami s oblečením a vybavením. Mají také několik přednášek o zvířatech, která přímo drží v ruce a návštěvníci si je mohou pohladit, například želvu a jednoho plaza, co vypadal, jako had. Navíc můžete vejít i do několika voliér, takže vidíte různé ptáky z první ruky. Konečně jsem viděla i tasmánského čerta, který se mi v Austrálii schovával. No, moc krásy chudák nepobral. Bohužel kiwíky jsme propásli, protože jim také obrátili kvůli návštěvníkům den a noc, takže večer už spali a pavilón byl uzavřený. I přesto to byl super zážitek.

 

 

 

Poslední den jsem se chtěla vydat na jeden z ostrovů v zátoce, buď Rangitoto nebo Waiheke. Nakonec zvítězil Waihere, protože Rangitoto je sice sopka se super výhledy, ale loď tam jede jen třikrát za den a na ostrově vůbec nic není. Taky jsem si nechtěla poslední den zvrknout nohu v buši nebo se na cestu úplně zpotit. Proto Waiheke, kam jezdí trajekt každou půl hodinu za 36 dolarů zpáteční a kde jsou vesnice a vybavení.

 Nejvíce návštěvníků míří za místními vinicemi, kterých tu je 30 a které těží ze zvláštního suchého podnebí na tomto ostrově. Já bohužel vinice neviděla, protože jsem šla pěšky a měla jsem jen 3 hodiny a výlet po vinicích je na celý den a navíc já přeci víno nepiju. Tak jsem šla asi do 20 minut pěšky vzdálené vesnice Oneroa, kde byla spousta obchůdků a krásných domů u široké dlouhé pláže. Podél pobřeží vedla i krátká stezka ke druhé menší pláži, kam jsem také došla. Z ostrova v dáli vidíte už poloostrov Coromandel, kde jsme s holkama začínaly svou cestu před více než týdnem.

 

Cestou zpátky do přístavu jsem nešla po silnici, ale využila přilehlé stezky buší. Na začátku jsem si očistila boty, abych do lesa nezanesla nějaké neřády, a vyrazila jsem. Všudypřítomné cikády měly opět ohlušující koncert, ale hlavně zmateně létaly přes cestu a narážely do mě, což nebylo úplně příjemné, tak jsem se radši schovala pod svetr.

No a pak zase trajektem zpátky do města, vyzvednout zavazadla a hurá na letiště. Čeká mě dvacetisedmihodinová cesta, opět se suprovými Emirates a dvoupatrovým letadlem na obou letech. Prý se dokonce jedná o nejdelší přímý let na světě ze Zélandu do Dubaje, tak skouknu nějaké filmy a snad si trochu schrupnu.

 

 

A tak se pomalu končí má úžasná dvouměsíční cesta, ani tomu nemůžu věřit, na jednu stranu se to zdá jako včera, na druhou stranu, jako bych začínala na Srí Lance už před rokem. Určitě vás ještě čeká poslední příspěvek shrnutí cesty, porovnání a doporučení zemí a co bych příště udělala jinak. Teď je ale čas na shrnutí Nového Zélandu, který mě nadchnul především svou jedinečnou vulkanickou a geotermalní aktivitou. Pokud máte rádi přírodu, procházky i obtížnější treky, pak je Zéland právě pro vás. Od krásných pláží s černým pískem, po gejzíry, barevná jezírka a výstupy na sopky, Zéland má od každého něco. Akorát bacha na studené moře, je přeci jen blízko Antarktidy. A na zemětřesení, které jsme naštěstí nezažily, bývá více na jižním ostrově. Navíc je to rozvinutá země, hodně evropsky působící (i svou přírodou), se všemi službami a angličtinou pro jednoduchou komunikaci. Kiwíci jsou hodně příjemní, klidní, slušní a upovídaní. Zároveň ale na každém kroku potkaváte Maory jejich kulturu i nápisy a názvy. My měly úžasné štěstí na počasí, protože nám ani jeden den nepršelo, naopak bylo krásné sluníčko, což neodpovídá proměnlivému zélandskému počasí. Sluníčko tu ale pěkně žahne, prý až čtyřikrát více než u nás, kvůli slabé ozónové vrstvě. Proto je opalovací krém 50+ nutností a svetr taky, protože na sluníčko je sice teplo, ale ve stínu mnohem chladněji. Určitě se vyplatí pronajmout auto nebo campervan a vše si projet, abyste toho viděli co nejvíce. Tím, že jsme se s holkami rozdělily, vyšel mě benzín za týden na necelých 100 dolarů (2000 Kč), což je super. Řízení je sice vlevo, ale jinak bez problémů. Jen bacha na zvířata, potkaly jsme jich hodně přejetých. Úžasná zkušenost bylo ubytování zdarma u Kiwíků přes Couchsurfing, protože máte možnost poznat místní bydlení i obyvatele. Ale i hostely byly v pohodě. Nejvíc mě překvapilo, že po cestě toho moc není, benzínky, motely nebo města, takže je potřeba na to myslet. Mají jako v Austrálii srandovní průhledné peníze, na některých s královnou, protože je také jako v Austrálii oficiální hlavou státu. Pro mě největším zážitkem bylo Tongariro crossing a celá oblast Rotorua s geotermálními jevy.

Země to je relativně drahá, řekla bych, že i dražší než Austrálie. Hodně mě překvapily ceny jídla v supermarketu, i těch surovin, které se na Zélandu pěstují, chovají nebo vyrábějí. Chtít za sýr 7 dolarů je fakt dost. Také vstupy se většinou pohybují od 25 do 50 dolarů. Celkem to ale díky Couchsurfingu i šetření na jídle v různých rychlých občerstveních nevyšlo tak špatně, celkem na 16 500 Kč se vším všudy na 12 dní.

Ceny:

Autobus z letiště zpáteční 32 dolarů

Jedna jízda v Aucklandu 3,50 dolarů

Litr benzínu 1,70-2 dolary

Postel v hostelu 25-35 dolarů

Lahev vody 1 dolar

Oběd v rychloobčerstvení 5-15 dolarů

Vstupy 25-50 dolarů (Hobbiton 79)

Banány 2 dolary za kilo

Čokoláda 4-7 dolarů

Zmrzlina 4-6 dolarů

Okurka 2 dolary

Toastový chleba 1-4 dolary

Sladké pečivo 2-4 dolary

Na závěr bych vám ráda poděkovala za vaši věrnost a poprosila vás o komentář pod článkem, abych věděla, kdo to se mnou vydržel až do konce. Napište mi, kde by se vám dle popisu a fotek líbilo nejvíce a kam byste se vydali vy.