Nový Zéland 5

Ještě jsem vám vyprávěla, co jsme zažily na cestě mezi Rotoruou a Tongarirem, takže to hned napravím. Celá tato oblast je plná geotermálních/vulkanických jevů, jako jsou gejzíry, krátery, horké prameny, bahno, unikající pára a jezírka rozmanitých barev. Takže hned ráno jsme se vydaly do Wai-o-tapu termálního úžasňákova (thermal wonderland), což je park, kde vidíte všechny tyto jevy. I když se za vstup platí přes 30 dolarů, alespoň dostanete lejstra s vysvětlením a máte vše na jednom místě. 

První a jednou z největších atrakcí je gejzír lady Knox, který vystříkne každý den v 10.15, kdy už na něj čekají davy fotochtivých turistů na lavičkách. Asi si říkáte, jak to, že vystřikuje pravidelně ve stejný čas. No to proto, že se mu trochu pomůže a pracovník do něj nasype nějakou bio složku mýdla a do pěti minut už to stříká. Zajímavý je příběh gejzíru a jak se přišlo na to, že ho spouští mýdlo. Koncem 19. století v této oblasti káceli vězni původní buš a sázeli jehličnaté stromy, které tu nejsou původní (to vysvětluje, proč jsou na Zélandu všechny stromy v lese stejně vysoké). No a po práci se chodili koupat do místních horkých pramenů a jeden z nich měl vždy na starosti vyprat prádlo. A tak jednoho dne nasypal mýdlo do tohoto pramene, který vystříknul a rozházel prádlo po celém lese. A tak se tím začali bavit a když se to rozkřiklo, přijel i místní politik s rodinou a po jeho ženě se teď gejzír jmenuje. Upřímně, vůbec to nebylo nic extra, ten přírodní v maorské vesnici byl mnohem hezčí.

 

Pak už se vydáváte na okruh po parku, kde vidíte různé jevy, kde nejkrásnější jsou různá jezírka. Nejbarevnější je to s názvem Malířova paleta, které opravdu hraje všemi barvami. V letáku máte i vysvětleno, jaký minerál způsobuje jakou barvu (oranžová-antimon, červeno-hnědá-oxidy železa, žlutá-síra, zelená--koloidní sírany a železité soly).

Největší atrakcí je ale Šampaňský bazének, který má nádherný rudý okraj a zeleno-modrý vnitřek s velkým množstvím páry s teplotou 74 stupňů. Vzniklo výbuchem před 700 lety a obsahuje prvky zlata, stříbra, síry a další, bublinky způsobuje oxid uhličitý (tolik hodina chemie).

 

Další bazénky jsou od šedomodré po tyrkysovou a mají různé velikosti. Nejzajímavější je jedovatě zelený bazének se žlutým okrajem, který je zcela přírodní, i když to tak vůbec nevypadá.

 

 

Cestou zpátky se vracíte podél jakoby zmrzlé bílé kaskády, jsou to prý sintrové terasy, které vznikají odpařováním křemíku z vody.

Samozřejmě to v celém parku náležitě smrdí a teplá pára otepluje už tak teplé počasí, ale za tu podívanou to opravdu stojí. Je neuvěřitelné, co umí příroda vytvořit a nechci moc myslet na to, co by nám všechno mohla ukázat.

Po návštěvě parku už jsme měly hlad, ale na Zélandu nefungují motely a po cestě většinou vůbec městy neprojíždíte, nebo ve městě nic není, natož benzínka nebo občerstvení. Tak jsme nakonec dojely až do Taupa, což je město u stejnojmenného jezera, které je největší v Australasii a mně osobně hodně připomíná Bodamské jezero svou rozlohou, přírodou a horami kolem. K obědu jsem si dala schnitzel neboli řízek a moc jsem si pochutnala.

Po obědě jsme se kousek vrátily k nejnavštěvovanější přírodní atrakci, a to k vodopádům Huka. Já osobně bych je asi vodopády nenazvala, jsou to spíš takové větší peřeje v kaňonu, které jsou hned u parkoviště, což asi zvyšuje jejich návštěvnost. Nicméně jsou opravdu silné, hlučné a mají krásnou barvu vody. K vodopádům se můžete vydat i super rychlou lodí za 150 dolarů nebo pomalejší lodí za 35.

Poslední dnešní zastávkou byly horké prameny na okraji města, které padají z vodopádů do řeky a kde se rochní spousta místních i turistů. Někde je voda vařící, jinde vlažná a v řece už studená, tak musíte najít správné místo. Jelikož má řeka pořádný proud, spousta lidí se po ní pláví jen tak na kruhu nebo nafukovací matraci, to jsem docela litovala, že jsem nezažila.

Ale nás už čekala cesta podél jezera, kde jsme občas zastavily na fotky, až nahoru do národního parku Tongariro.

 

Nový Zéland 4

Dneska musím přeskočit sled událostí a vyprávět vám nejdřív o dnešku a pak až o včerejšku. A to proto, že dneska jsem byla fakt hustá a jsem na sebe tak pyšná, že to prostě musíte slyšet hned! Momentálně jsme v národním parku Tongariro, nejstarším a také nejnavštěvovanějším na Zélandu se stále aktivními sopkami. Úplně nejznámější a údajně nejkrásnější je Tongariro Crossing, které jsem dneska úspěšně dokončila, hurá! Taky tomu nevěříte, že zrovna já ušla téměř 20 kilometrů, 7 hodin a do výšky skoro 1900 metrů nad mořem? Já tomu taky ještě nevěřím. Počasí v parku mělo být chladné a deštivé, tak jsme furt nevěděly, jestli půjdeme. Když jsme ale dorazily do hostelu, tak jsme zjistily, že má být hezky, pršet až kolem 15. hodiny a má být asi 12 stupňů v nejvyšším bodě, to jde. Tak jsme si zaplatili shuttle tam i zpátky, protože se nevrátíte na stejné místo. A pak jsem začala panikařit, protože jsem měla jen svou vycházkovou obuv, žádné pohorky, outdoor kalhoty nebo nepotící trička. Navíc dám vůbec 7 hodin, předpokládám, že půlku do kopce? No prostě stres. Naštěstí mě holky uklidnily, boty jsem jiné neměla, takže nebyl výběr, vzala jsem si legíny a Amber mi půjčila tepláky přes (zvažovala jsem jeany), softshellku jsem měla a triko jsem včera koupila (jako suvenýr s kiwíkem).

A tak jsme se v 7 ráno vydaly autobusem na start. Jelikož bylo krásně jasno, tak byl vidět i sníh na vrcholku jedné sopky, což mě teda trochu znejistělo, ale naštěstí jsme jely dál. Pan řidič nás vyhodil a v 16 hodin jsme se měli sejít na druhé straně. Bylo krásně jasno a vůbec ne zima, takže se šlo suprově, navíc začátek byl hodně pozvolný. Tak jsme se kochaly výhledy a fotily. Pak mě o fotku požádala jedna holka a ukázalo se, že to je Češka Pavla, která žije už 4 roky na Zélandu, tak jsme celou cestu kecaly, to je náhoda. 

 

První a asi největší krize přišla asi po hodině s nekonečnými schody nahoru, to jsem myslela, že vypustím duši a nebo se vrátím. Funěla jsem jak lokomotiva, ale dala jsem to a naštěstí nás čekala rovina až k jednomu z kraterů, kde jsme se mohly vydýchat. Pohledy na okolní kopce a sopky byly fakt úžasný. 

Jen je trochu kazily ty davy lidí, co tudy proudí. Furt někomu uhýbáte nebo vám někdo leze do záběru, to jsem fakt nečekala, že bude v pondělí nahoře takový nával.

Cesta z vrcholu byla druhou nepříjemností cesty, jelikož se jednalo o kamínky a písek (nebo co to je na vrcholu sopky), a tak to pekelně klouzalo. Snažila jsem se bořit paty, ale moc to nešlo, a tak jsem trochu klouzala, trochu kličkovala ze strany na stranu. Když jsme začly scházet, nejvyšší sopka už byla pod mraky a ty se hnaly na nás. To neee, teď nás čekala krásná jezera, to nám nemůžou zkazit, a taky ne. Jen co jsme tam dorazily, s botama plnýma kamení a písku, mraky se rozestoupily a poskytly nám pro mě nejkrásnější pohled cesty, na tři Smaragdová jezera s úžasně barevnou vodou. S takovýmto výhledem jsme vybalily sváči (housku se šunkou) a relaxovaly, protože jsme byly v půlce cesty.

 

 

Čekal nás ještě jeden menší výstup a pak už jen dolů. Krajina byla trochu jako na Marsu, tedy jak si ji představuji, jako z nějakého sci-fi filmu. Tahle zrovna tolik ne, ale většinu cesty. Ale největší ze sopek byla použita v Pánovi prstenů.

 

Další jezero už nebylo smaragdově zbarvené, ale za to obrovské.

A pak klikatou cestičkou dolů. Pavla měla šílené puchýře, tak sundala boty a dolů šla v ponožkách, nejspíš jako první člověk na Tongariro crossing. Dolů už se to zdálo snadné, ale pěkně z toho bolí kolena, když furt brzdíte. Vidíte i stoupající páru, která dokazuje, že jsou všechny 3 sopky stále aktivní. Naposledy soptila v roce 2012, kdy byla cesta na několik měsíců uzavřená. Chvíli byly mraky, ale měly jsme vážně štěstí na počasí, vůbec nepršelo, chvíli trochu foukalo, ale jinak to bylo na mikču, někdo šel jen v tričku, ideální počasí. Sice jsem se furt oblíkala a svlíkala, ale fakt si nemůžu stěžovat.

  

Poslední úsek už byl buší, hezky ve stínu, ale nohy už mě sotva nesly a byla jsem moc ráda, že jsem po 7 hodinách v cíli. Vůbec jsem nemohla uvěřit, že jsem to dokázala a že jsem to fakt zažila. Ty výhledy a ten pocit uspokojení a hrdosti za ten pot fakt stál. Určitě jste si všimli, že jsem dneska na spoustě fotek, to abych měla co vyprávět vnoučatům. Když už jsme u toho, na cestě byla taky velká spousta starších lidí, klobouk dolů. No uvidíme zítra, jestli se já vůbec postavím na nohy.