Nový Zéland 2

Dnes začíná můj road trip po severním ostrově. Už včera večer jsem se sešla s šestadvacetiletou Holanďankou Amber, která odpověděla na můj inzerát. Dneska ráno jsme šly do města, abychom před odjezdem zařídily pár věcí. Levný spacák jsme v centru nesehnaly, pohybovaly se od 100 dolarů výše. Naštěstí nám paní v infocentru poradila sekáč, kde měli poslední dva spacáky, každý za 10 dolarů, hurá. Pak jsme potřebovaly vyzvednout stan, který měla domluvený s jedním Chilanem za 50 dolarů. Nakonec do supermarketu pro nějakou večeři a snídani na zítra. Naše řidička Francouzka Katel se nám vůbec neozývala, tak jsme začínaly být trošku nervózní, ale nakonec nám dala ve 3 vědět, že v 5 nás vyzvedne. Dorazila sice s dvouhodinovým zpožděním, ale přeci. No jo, Francouzi mají trochu jiný pojem o čase. Trošku jsme se motaly, protože její navigace v mobilu není úplně nejlepší, ale nakonec jsme vyrazily po dálnici směr Coromadel  mojí navigací. Už za Aucklandem kolem nás ubíhala krásně zelená krajina plná kopců, černých či černobílých krav a útulných, převážně dřevěných bungalovů a farem. A kde jsou ty ovce, kterých tu mají být milióny?

 

První noc sehnala Katel ubytování přes Couchsurfing u farmáře Alvina, kterému je kolem 40, má tři děti, které nebyly doma, je původem z USA a na Zélandu už je přes 10 let. Farmu má něco přes rok a chová pouze krávy na maso. Farma leží na kopci uprostřed coromandelského parku a má skvělý výhled na spoustu kopců a zářivé hvězdy, a taky žádný signál, super útočiště. Rozdělali jsme pečivo, sýr a zeleninu, co jsme dovezli, a povídali si o všem možném, je to fakt správnej týpek. Alvin říkal, že všechny ovce jsou prý na jižním ostrově, na severním jsou jen krávy, ach jo. Spaly jsme v dětském pokoji, Katel dole, my s Amber po žebříku nahoře na matracích. Ráno musel brzy odjet, tak nás nechal samotné, daly jsme si snídani na terase s překrásnými výhledy na okolí, jen za sebou zavřely dveře a jelo se na první výlet.

 

Okolí mi trochu připomínalo Alpy, hodně zelené kopce s krávami, farmami a řekami. Už v 9 ráno sluníčko pěkně žahlo, fakt je potřeba se mazat, pocitově je mnohem tepleji než předpověď a fakt to dost pálí. Odbočily jsme na vedlejší slepou silnici, která nás zavedla na parkoviště s kempem, odkud jsme se vydaly na krátkou asi 50-ti minutovou procházku podél řeky a zpátky po kopcích několika tunely a po schodech. Super začátek na zahřátí. Taky jsme si po cestě přečetli něco o nelétavých ptácích kiwi, podle kterých sesebou lidem ze Zélandu říká Kiwíci.

 

Cesta vždycky trvá o mnoho déle, než vám navigace říká, protože se silnice neustále vlní z kopce i do kopce. Kate řídí a já naviguju, ještě že jsem si stáhla offline aplikaci Maps.me, je fakt k nezaplacení (byla zdarma). Druhým dnešním cílem byla Hot water beach, tedy pláž s horkou vodou. Když jsme na pláž přišly, byla v lehkém oparu a nikdo na ní nebyl. Pak jsme se podívaly doprava a tam byly ty davy. Pod pláží se nachází zásobárny horké vody a kamení, takže si lopatkou vykopete díru, voda vyteče a pak se jen vyhříváte. My lopatku neměly, tak jsme vždycky jen nekam strčily prstíček a zase šly. Někde byla voda tak horká, že to nešlo vydržet, údajně má kolem 60 stupňů. Na pláž se musí hodinu před až hodinu po odlivu, jinak je zaplavená. Na Zélandu je několik takovýchto pláží a těší se velké oblibě, nejdřív se nahřejete v bazénku a pak skočíte do ledového oceánu.

 

Nedaleko se nachází Cathedral Cove, což je v podstatě tunel ve skále mezi dvěmi plážemi, který je tak populární, že je parkoviště většinou plně obsazené. Zaparkovaly jsme tedy ve městě Hahei, došly jsme si na oběd (fish and chips, jediné rychlé občerstvení ve městě, jinak hodně drahá kavárna) a na cestu tam jsme využily shuttle za 5 dolarů. Dobře jsme udělaly, protože to k hornímu parkovišti byl pěkný krpál a ještě nás čekalo 40 minut chůze ke Cathedral Cove. Cestou to bylo jako na Václaváku, nejvíc jsme slyšely  němčinu, v Německu už asi žádní Němci nezůstali, jsou všichni v Austrálii a na Zélandu. Cesta je po betonovém chodníku a hodně na sluníčku, takže se hodně zpotíte, ale stojí to za to. Po dřevěných schodech sejdete na krásnou čistou pláž se skalami v oceánu, průzračným mořem a vodopádem místo sprchy. Hlavní atrakcí je samozřejmě tunel na druhou pláž, kam se dá projít. Tyto pláže byly prý i v několika scénách v Letopisech Narnie. 

 

 
 Zpátky už jsme došly pěšky až do města, okoukly krásné domy, které jsou na Zélandu všechny úžasné, a vydaly se na cestu do Te Awamutu, kde sehnala Katel opět ubytování zdarma přes Couchsurfing, tentokrát u Dana, kterému je 26, je původem Holanďan, ale celý život žije na Novém Zélandu, takže má fakt autentický místní přízvuk a hodně říká "fuck". Zcestoval snad celý svět, stejně tak i jeho spolubydlící Amanda, která je původem z Kanady. Poslední spolubydlící je Zélanďan (jméno jsem zapomněla), ale to nevadí. Je to stavař, takže jsem se dozvěděla, že domy jsou vždy dřevostavby, cihly jsou případně jen dekorativní obložení a postavit dům trvá maximalně 4 měsíce. Mají hustý jednopatrový dům se 4 ložnicemi, dvěmi koupelnami, super dřevěným nábytkem a vlastní zahrádkou s rajčaty, okurkami, chili, jablky a grapefruity. Měly jsme k dispozici jednu ložnici a gauč úplně zadarmo, takže super.

 

 
Následující den jsme se vydaly do jeskyní Waitomo, které jsou navštěvované především kvůli tisícům světlušek. 45 minutová prohlídka vyjde na 50 dolarů na osobu (zlodějna=1000 Kč), naštěstí jsme měly poukaz na 20 procent slevu z turistického magazínu. Jelikož se jedná o svatou jeskyni Maorů, provází většinou právě oni. Maorové jsou původní obyvatelé Zélandu, ale s určitostí je nepoznáte, obyvatelé polynéských ostrovů vypadají stejně. Jelikož pro ně byla jeskyně svatá a tudíž do ní nelezli, první ji "objevil" Britský badatel koncem 19 století a pořádal tam výlety lodí s obědem. Uvnitř jeskyní je zakázáno fotit, takže máte smůlu, musíte si vygooglit. Jeskyně jsou vápencového původu a vidíte spoustu krápníků, chodeb a "místností", zatímco vám průvodkyně vypráví o historii a procesu tvorby těchto jeskyní. Strop jeskyně je pokrytý tisíci larvami zvláštního druhu novozélandských světlušek, jejichž dospělí jedinci připomínají komáry a jejich larvy světélkují, aby k sobě přilákaly potravu (čím jsou hladovější, tím víc svítí). Ze svého hnízda mohou spustit až 70 vláken dlouhých kolem 30 cm, na než potravu chytají.  Vrcholem návštěvy je cesta lodičkou, kterou průvodkyně s pomocí provazů pohybuje po řece, zcela ve tmě v záři tisíců světlušek. Je to úžasná podívaná, skoro jako na hvězdy za jasného večera. Na Zélandu je prý spousta jeskyň, kde žijí, ale tato je rozhodně nejnavštěvovanější. Vyfotila jsem vám aspoň plyšové, když se vevnitř fotit nemohlo.

Druhým cílem byl Hobbiton, místo natáčení Pána prstenů a Hobita, kam chtěla jít Amber, velká fanynka filmů. Vstupné bylo téměř 80 dolarů a jelikož jsem ani jeden film neviděla, čekala jsem s Katel dvě hodiny na parkovišti. V okolí nic není, tak jsem se jen prošla kolem po silnici, udělala pár fotek kopečků s ovečkami (hurá, jsou tu!) a odpočívala. K obědu jsme si dovezly pizzu za nedalekého města a daly si piknik. Řeknu vám, že i když je tady ve stínu kolem 24 stupňů, na sluníčku se tu pěkně peču (zatím nejvíc ze všech zemí), a to je co říct, to je tou tenkou ozonovou vrstvou.

 

 

 

Na večer jsme neměly žádné ubytování, čekaly jsme na odpovědi z Couchsurfingu, ale nepodařilo se. Často se stává, že na Zélandu není vůbec signál, tak jsme se ani nemohly nikam dovolat. Nakonec jsme na internetu rezervovaly pokoj v hostelu v Rotorua, který je celý v mexickém stylu, s kaktusy, obrázky, barvami a hrozně vtipným panem majitelem, který s námi špásoval, je mu odhadem kolem 70, ale rozhodně se tak nechová. Leze na mě ňáká chřipka, tak jsem se radši nadopovala paralenem a hurá do postele.