Indonésie: Bali 4

Po prolité noci, která zanechala vodu i na naší podlaze, jsme se probudily už jen do menšího deště. V 8 hodin ráno nás vyzvedl příbuzný naší paní domácí Gusti, který nám dělal osobního řidiče celý den. Byl to moc usměvavý pán, který nám povídal o Bali a komentoval věci a události, co nás potkaly.

Tak jsme se dozvěděly, že děti chodí do školy od 5-6 let a celkem na 7 let. Většina škol má uniformy a výuka probíhá jen dopoledne, zhruba do oběda. Na univerzitu mohou studenti na Bali do Denpasaru, nebo movitější děti do hlavního města Indonésie Jakarty. Na skútru jezdí i malé děti (oficiálně mohou až od 17), ale jen po vesnici. Jezdí samozřejmě bez helmy a v krátkých rukávech a šortkách. Kdo nemá skútr, naskočí do dodávky a klidně i visí ven. 

Cestou jsme potkaly i celé procesí zhruba deseti náklaďáků s korbou, na které stálo vždycky asi 20 lidí včetně kapely. Gusti nám vysvětlil, že mají zrovna slavnost ve své svatyni, a tak musí dojet na pláž k moři, aby tam dali své oběti. Odpoledne zase pojedou zpátky. Na můj dotaz, proč jedou na stojáka na náklaďáku a ne v autobuse, mi Gusti odvětil, že v autobuse není dost místa a jezdí se jím jen na dovolenou, náklaďák je přece lepší. Také nás učil základy indonéštiny - trimakasí (děkuji, pomůcka - tři má kasy), srilakán (prosím, pomůcka - srí lanka), da da (čau při rozloučení), haj (ahoj).

První jsme vyrazily do kopců na jezero Batur, které leží u stejnojmenné sopky. Jely jsme úzkými strmými silničkami nahoru i dolů, neustále nás předjížděly skútry a auta ze všech stran, my zase je, objížděli jsme psy na každém rohu, projížděli vesnicemi bez jména, ukazatele jsme žádné neviděli a já byla moc ráda, že máme řidiče a nemusím řídit já. Kvůli provozu, mlze i serpentinám nám cesta trvala přes hodinu. Když jsme dojely k jezeru, čekala nás jen mlha hustá tak, že by se dala krájet, a tak jsme neviděly ani jezero, ani sopku a musely jsme věřit Gustimu, že tam někde opravdu jsou.

Jako další nás čekal největší komplex hinduistických chrámů na Bali. Už před příjezdem nás Gusti varoval před průvodci, kteří se nás budou snažit přesvědčit, že musí jít s námi, jinak nás tam nepustí.  A tak nám doporučil, že nejlepší bude, když budeme předstírat, že neumíme anglicky, a bavit se pouze česky. Ještě že jsme ho měly a varoval nás předem. Jen co jsme si koupily lístek, seděl vedle důležitě vypadající pán, který se jal kontrolovat lístky a vyprávěl nám, že dnes mají slavnost a že bez průvodce dovnitř nemůžeme. Průvodci byli hned vedle s oficiálně vypadajícími visačkami na krku. Dělaly jsme blbý a dožadovaly se našeho lístku zpět. Po pěti minutách to vzdal a nechal nás jít dál, to ale ještě nebylo vyhráno. Jen co jsme přišly k první svatyni, čekal nás hlouček pánů, kteří už visačky neměli, a ukazovali důležitě na ceduli, kde bylo napsáno, že dovnitř mohou jen věřící s oběťmi. Hned nás ale ujistil, že za 50 000 (100 Kč za osobu), nás tam veme, protože sarongy na sobě máme, a ukáže nám, kam se smí a kam ne. A to už jsme znejistěly, protože jse nevěděly, jestli mluví pravdu nebo ne, navíc tam byla ta cedule. Peníze se nám dávat nechtělo, ale bylo vidět, že komplex je rozlehlý a nechtělo se nám o zážitek přijít. 

Tak jsme jen tak postávaly, až přišli tři Rusové, kteří hlouček průvodců rozrazili a šli nahoru, aniž by je někdo zastavil. Tak jsme letěly za nimi, tedy Péťa musela nejdřív sebrat všechnu odvahu, protože všude po zdích a stromech byli fakt velcí pavouci (do té doby jsme na Bali žádné neviděly). Říkala jsem si, jak to, že je jich tam tolik. Asi že věří na reinkarnaci a nemohou je tedy zabít. Ale Péťa to zvládla statečně, chránila se proti nim deštníkem, který nám Gusti půjčil. Celý komplex je na sedmi patrech a zahrnuje snad nekonečný počet chrámů, svatyní, kapliček a dalších budov. Jen škoda, že bylo zataženo. 

Při východu byli připraveni prodavačky s grilem, který rozdmíchávaly a opékaly kuřecí satay. Největší byznys tu ale byly toalety - každý krámek měl ceduli s toaletou a cenou za použití.

To už jsme začali sjíždět dolů k moři, mlha se trhala a srážky ustoupily. Dokonce se nad námi jedna sopka slitovala a ukázala nám cudně alespoň ramínko, abysme uvěřily, že tam opravdu je. Hlášku dne pronesla Péťa, když Gusti zabil komára na své ruce, když pravila: "Tak a teď si zabil prababičku a v příštím životě z něj bude šutr." Většina vesnic měla svá rýžová políčka, samozřejmě i chrámy, obchůdky, spoustu psů, slepic a kohoutů a warungů.

Jelikož už jsme měly hlad, po příjezdu k vodnímu chrámu Tartagangga, nám Gusti doporučil jeden z warungů s jídly kolem 30 000 (60 Kč, to se nám líbí). Nechtěly jsme riskovat a zvolily jsme tradiční nasi goreng, tedy smaženou rýži s kuřecím masem, volským okem a krevetovými lupínky. Po obědě se na nás vrhli prodejci se slunečními brýlemi, z nichž jeden na nás spustil česky (prý tam Čechů jezdí dost) a říkal česky - brýle, levný, 100 korun, černý. To jsme teda zíraly, ale stejně nás neukecal. 

Čekal na nás krásný vodní palác, který není hinduistickým chrámem, takže sarung nebyl potřeba. Je to krásná zahrada se spoustou fontán, mostků, soch, rostlin, kaprů i kameny, po kterých můžete hopsat. Úplně nádherné poklidné místo bez rádoby průvodců.

 

Jelikož jsme měli ještě čas, tak jsme poprosily Gustiho, jestli by nám po cestě nezastavil na nějaké pláži s černým pískem, a tak jsme se ocitly v Candidase. Úžasné černé oblázky i písek působily hodně dramatickým dojmem, i když byl zrovna příliv, a tak z pláže moc nezůstalo. 

Nakonec jsme kolem čtvrté hodiny dorazily do Padangbai po celodenním výletě, který nebyl ani moc uplakaný.