Nový Zéland 1

Na 2161 kilometrů dlouhou cestu ze Sydney do Aucklandu jsem využila mé oblíbené Emirates, protože letenka vyšla stejně jako u nízkorozpočtové společnosti po doplacení poplatku za zavazadlo, a navíc jsem měla jídlo a pití v ceně. Jako bonus jsem opět letěla 800, tedy dvoupatrovým letadlem. Hurá.

 

 
Po příletu na Zéland musíte mít vyplněnou příletovou kartu s označením všech nebezpečných věcí, jako ovoce, jiné potraviny, ořechy, léky, rostliny i bot, které přišly do kontaktu se zeminou atd, protože si země velice chrání svou přírodu. V letade měli i super kreslené video s psem v hlavní roli jako pracovníkem letiště, který vysvětloval, co do země nesmíte přivézt. K cestě do města slouží Skybus za 32 dolarů zpáteční, bohužel levnější možnost neexistuje a nesmíte zapomenout zazvonit, když chcete vystoupit, i když pan řidič hlásí, že máte zůstat sedět, dokud nezastaví. A tak jsem přejela a hezky se prošla s 15 kily na zádech do super kopce, ale zvládla jsem to a dorazila do pokoje hostelu, který sdílím s Argentinkou Paulinou a místním Roydenem.

Protože mi Auckland nepřijde tak zajímavý, snažila jsem se sehnat někoho s autem na výlet z města. Na Facebooku jsem našla Kolumbijce Simona, který měl auto a s kterým jsme se dohodli na výletu do blízkého Waitakere Ranges Regional Parkland. Pozvala jsem i spolubydlícího Roydena, aby byla větší sranda. A tak jsme vyrazili úzkými klikatými silničkami nejprve do návštěvnického centra pro radu. Cestou pouštěl Simon latinské rytmy, a tak jsme byli pěkně veselá kára. Před centrem měli super rám, kde jsme se samozřejmě museli vyfotit. Místní jsou moc milí a povídaví, tak jsme se hned zakecali. I během dne nás zdravili a ptali se, jestli popotřebujeme pomoc, když jsme špatně zabočili. 

 

Jako první jsme vyrazili do Karekare, což je dlouhá a široká pláž z černým pískem, který se třpytí jako diamanty, ale je fakt rozpálený, spoustou obr mušlí a velkými vlnami. Moře je taky pořádně studené, dle údajů na tabuli 23 stupňů. Šli jsme blíž k moři, abysme zkusili teplotu, v momentě se přivalila vlna a byli jsme ve vodě až po kolena. Předpověď říkala, že i vzduch má mít 23 stupňů, ale pocitově bylo podle mě tak 27. Tak netrvalo dlouho a uschli jsme, takže žádné drama.

 
 

Hned vedle se nachází Karekare vodopády, které jsou vlastně dvoje. Několik odvážlivců se i koupalo, my se jen kochali.

Dalším cílem bylo městečko Piha, kde najdete další černou pláž, ale s více lidmi, surfaři i plavci, a dokonce i záchranáře, které zde sponzoruje DHL. Jinak ve městě nic není, jen jedno rychlé občerstvení, kde jsem si dala burger a kluci fish and chips.

 

  

Nejznámější je Lví skála, která trčí uprostřed zálivu, nám se hrozně líbil The Gap (mezera/díra), což je druhá pláž s velkou skálou uprostřed a třeštícími se vlnami. Pozorovali jsme tuhle úchvatnou podívanou a žašli nad tou silou, hlukem a obr vlnami. Všude na kamenech byly černé mušle a z boků koukaly celé kameny, které postupně odpadávají.

 

Ani ne kilometr od pláže je známá stezka k Kitekite vodopádům, která vede obr kapradím, které má kmen palmy a nahoře obří listy jako deštník. Přišla jsem si trochu jako v Jurském parku, je tu hodně zeleno a velice zvláštní rostliny. Před vstupem si musíte očistit boty kartáčem, vydezinfikovat a omýt, abyste do lesa nepřinesli něco, co by ho zničilo. To samé absolvujete při odchodu. Stezka se krásně vine kapradím až k vodopádům, kde se vykoupali i kluci, i když voda byla prý ledová. Hodně používají na stavby dřevo, a tak i toalety byly ze dřeva a jelikož byly v lese, tak suché.

 

Poslední zastávkou byla procházka k Te Ahua Point, která vedla tentokrát spoustou lenovníků a poskytovala nádherné výhledy na útesy a černou pláž Karekare, kde jsme byli jako první. Zpáteční cesta je do obrovského krpálu, kde se mí mladí spolucestující ani nezadýchali a já mohla vyflusnout plíce. Ale přežila jsem a v 7 večer po devíti hodinách jsme se vrátili do Aucklandu.

 

 

Po celou cestu jsme nepotkali ani jediný obchod, restauraci ani benzínku. Většina domů byla obložena dřevem nebo plastovými laťkami, se zahrádkou a jako v Austrálii jen s jedním patrem. Royden říkal, že mají velké pozemky, tak nepotřebují patra nahoru. Royden, i když je místní, tak se nenamazal a pěkně se spálil. Já se namazala a taky jsem se trochu spálila. Není dobré zapomínat na tenkou ozonovou vrstvu na Zélandu. Celý den jsem fascinovaně poslouchala Roydena, který má super přízvuk s protáhlými samohláskami a zaměňuje e za i, takže například seven je sivin. Fakt sranda, občas nerozumím, ale zvykám si. Příroda je tu jiná než v Austrálii, zelenější a z jiných rostlin, ale mnohem chudší na zvířata. Dneska jsme potkali jen racky a tím to haslo. Zítra odpo vyražím s holkama autem objevovat severní ostrov a budeme spát i po kempech, tak nevím, jak budu zvládat příspěvky, ale budu se snažit.