Nový Zéland 4

Dneska musím přeskočit sled událostí a vyprávět vám nejdřív o dnešku a pak až o včerejšku. A to proto, že dneska jsem byla fakt hustá a jsem na sebe tak pyšná, že to prostě musíte slyšet hned! Momentálně jsme v národním parku Tongariro, nejstarším a také nejnavštěvovanějším na Zélandu se stále aktivními sopkami. Úplně nejznámější a údajně nejkrásnější je Tongariro Crossing, které jsem dneska úspěšně dokončila, hurá! Taky tomu nevěříte, že zrovna já ušla téměř 20 kilometrů, 7 hodin a do výšky skoro 1900 metrů nad mořem? Já tomu taky ještě nevěřím. Počasí v parku mělo být chladné a deštivé, tak jsme furt nevěděly, jestli půjdeme. Když jsme ale dorazily do hostelu, tak jsme zjistily, že má být hezky, pršet až kolem 15. hodiny a má být asi 12 stupňů v nejvyšším bodě, to jde. Tak jsme si zaplatili shuttle tam i zpátky, protože se nevrátíte na stejné místo. A pak jsem začala panikařit, protože jsem měla jen svou vycházkovou obuv, žádné pohorky, outdoor kalhoty nebo nepotící trička. Navíc dám vůbec 7 hodin, předpokládám, že půlku do kopce? No prostě stres. Naštěstí mě holky uklidnily, boty jsem jiné neměla, takže nebyl výběr, vzala jsem si legíny a Amber mi půjčila tepláky přes (zvažovala jsem jeany), softshellku jsem měla a triko jsem včera koupila (jako suvenýr s kiwíkem).

A tak jsme se v 7 ráno vydaly autobusem na start. Jelikož bylo krásně jasno, tak byl vidět i sníh na vrcholku jedné sopky, což mě teda trochu znejistělo, ale naštěstí jsme jely dál. Pan řidič nás vyhodil a v 16 hodin jsme se měli sejít na druhé straně. Bylo krásně jasno a vůbec ne zima, takže se šlo suprově, navíc začátek byl hodně pozvolný. Tak jsme se kochaly výhledy a fotily. Pak mě o fotku požádala jedna holka a ukázalo se, že to je Češka Pavla, která žije už 4 roky na Zélandu, tak jsme celou cestu kecaly, to je náhoda. 

 

První a asi největší krize přišla asi po hodině s nekonečnými schody nahoru, to jsem myslela, že vypustím duši a nebo se vrátím. Funěla jsem jak lokomotiva, ale dala jsem to a naštěstí nás čekala rovina až k jednomu z kraterů, kde jsme se mohly vydýchat. Pohledy na okolní kopce a sopky byly fakt úžasný. 

Jen je trochu kazily ty davy lidí, co tudy proudí. Furt někomu uhýbáte nebo vám někdo leze do záběru, to jsem fakt nečekala, že bude v pondělí nahoře takový nával.

Cesta z vrcholu byla druhou nepříjemností cesty, jelikož se jednalo o kamínky a písek (nebo co to je na vrcholu sopky), a tak to pekelně klouzalo. Snažila jsem se bořit paty, ale moc to nešlo, a tak jsem trochu klouzala, trochu kličkovala ze strany na stranu. Když jsme začly scházet, nejvyšší sopka už byla pod mraky a ty se hnaly na nás. To neee, teď nás čekala krásná jezera, to nám nemůžou zkazit, a taky ne. Jen co jsme tam dorazily, s botama plnýma kamení a písku, mraky se rozestoupily a poskytly nám pro mě nejkrásnější pohled cesty, na tři Smaragdová jezera s úžasně barevnou vodou. S takovýmto výhledem jsme vybalily sváči (housku se šunkou) a relaxovaly, protože jsme byly v půlce cesty.

 

 

Čekal nás ještě jeden menší výstup a pak už jen dolů. Krajina byla trochu jako na Marsu, tedy jak si ji představuji, jako z nějakého sci-fi filmu. Tahle zrovna tolik ne, ale většinu cesty. Ale největší ze sopek byla použita v Pánovi prstenů.

 

Další jezero už nebylo smaragdově zbarvené, ale za to obrovské.

A pak klikatou cestičkou dolů. Pavla měla šílené puchýře, tak sundala boty a dolů šla v ponožkách, nejspíš jako první člověk na Tongariro crossing. Dolů už se to zdálo snadné, ale pěkně z toho bolí kolena, když furt brzdíte. Vidíte i stoupající páru, která dokazuje, že jsou všechny 3 sopky stále aktivní. Naposledy soptila v roce 2012, kdy byla cesta na několik měsíců uzavřená. Chvíli byly mraky, ale měly jsme vážně štěstí na počasí, vůbec nepršelo, chvíli trochu foukalo, ale jinak to bylo na mikču, někdo šel jen v tričku, ideální počasí. Sice jsem se furt oblíkala a svlíkala, ale fakt si nemůžu stěžovat.

  

Poslední úsek už byl buší, hezky ve stínu, ale nohy už mě sotva nesly a byla jsem moc ráda, že jsem po 7 hodinách v cíli. Vůbec jsem nemohla uvěřit, že jsem to dokázala a že jsem to fakt zažila. Ty výhledy a ten pocit uspokojení a hrdosti za ten pot fakt stál. Určitě jste si všimli, že jsem dneska na spoustě fotek, to abych měla co vyprávět vnoučatům. Když už jsme u toho, na cestě byla taky velká spousta starších lidí, klobouk dolů. No uvidíme zítra, jestli se já vůbec postavím na nohy.