Rakousko - okolí Zell am See 2

Náš třetí výletní den se už kluci nemohli ani dospat, protože nás čekala jízda na Grossglockner Hochalpenstrasse, neboli Grossglocknerskou vysokohorskou silnici. Jedná se o jednu z nejhezčích evropských silnic, která vede skrz Národní park Vysoké Taury, a řidiče i spolujezdce fascinuje svými serpentínami a úchvatnými výhledy na všechny strany. 

Silnice začíná kousek od Zell am See, mýtnou branou, kde ne moc vesele zaplatíte 35,50 EUR za celodenní vstupenku, tedy spíše vjezdenku. Ale řekla bych, že to rozhodně stojí za to. Cestou si máte možnost užít všech vegetačních pásem, od rozkvetlých alpských luk, po voňavé horské lesy, mohutné skály, až po oblasti s věčným ledem. 

         

Určitě má smysl se na cestu vydat co nejdříve, otevřeno je od 5 od rána, protože silnice je samozřejmě hodně známá a oblíbená, takže samosebou i hodně navštěvovaná. A není nic horšího než se táhnout na tak krásné silnici za plným karavanem nebo starší dámou jedoucí 30 km/hod. Nicméně na cestě je tolik zastávek a odpočívadel, které lákají k fotkám na památku, že se karavanu lehce zbavíte a pak vyjíždíte, když zrovna žádné takové vozidlo není v dohledu.

První část čtyřicetiosmikilometrové silnice vede převážně lesy a čeká Vás prakticky celou dobu stoupání. Takže slabá auta nechte raději doma. Nejúžasnější část je druhá část, která vede klikatými serpentinami, které jsou zároveň i nejfotografovanější částí silnice a uvidíte je na všech propagačních materiálech. A není se čemu divit, ten pohled je opravdu dechberoucí. 

Doporučuju vyjet až úplně nahoru, na motorkářskou vyhlídku, kam smí pouze motorky a auta do 3,5 tuny, ale odkud je úžasný výhled na všechny strany a kde je také příjemná hospůdka s toaletami a s možností ubytování. Říkala jsem si, jak musí být úžasné tu spát, když je v noci silnice zavřená a jste přímo v horách. Jen vy a případný personál. Tady nahoře jsme také viděli dva úžasné sviště, kteří ale byli dost daleko, takže je nebylo možné mým chabým digitálem vyfotit. Každopádně si jich můžete hromadu plyšových koupit v každém obchodě se suvenýry. 

Po návratu z motorkářské vyhlídky se dáte vlevo a projíždíte tunelem a přírodou spíše kamennou a nezelenou. Co jsem fakt obdivovala, bylo množství cyklistů, kteří se na cestu vydávají. Spousta z nich vypadá, že opravdu melou z posledního, a já se jim vlastně vůbec nedivím. Já bych zahodila kolo hned po prvních pár stovkách metrů. My se radši vesele vezli v našich kabrioletech a odolávali pokušení cyklisty plácat po zadku.

A za tunelem už se frčí dolů, opět krásnými serpentínami s opět trochu jinými výhledy do krajiny, až po kruhový objezd, od kterého vede opět cesta nahoru, až k vyhlídkové plošině na nejvyšší horu Rakouska, Grossglockner, s výškou 3798 metrů, dle které má celá silnice svůj název. Tam už silnice končí, ale pro návštěvníky je zde velký parkovací dům zdarma, několik obchodů se suvenýry a také ne zrovna levný bufet, kde si Tomík dal dvě nožičky párku zalité gulášovkou a já klobásu s bramborem. No a když jsme se pokochali, vydali jsme se opět stejnou cestou zpátky. 

Jelikož ani v takových výšinách jsme se moc neochladili, tak jsme se opět jeli smočit do Zell am See. Pak jsme chtěli ještě zaskočit na soutěsku Kitzloch, která byla ale kvůli filmařům zavřená. Ajajajaj. A tak nás kluci vzali ještě na vyjížďku do krásného údolí mezi hory a horské chaty přes městečko Rauris, kde vládnul krásný klid a mír. Dojeli jsme až k další vyhlídkové silnici, kterou jsme ale nejeli a místo toho se zastavili na večeři v typickém rakouském Gasthausu. Všichni jsme měli chuť na místní guláš s knedlíkem, na který nás navnadil host u vedlejšího stolu. Bohužel už měli poslední dvě porce, a tak jsem si já dala typický vídeňský řízek a Petr po dlouhé rozvaze zvolil vepřový plátek s cibulí a špeclemi, vše za cenu okolo 10 EUR. Mňam. 

A jak jsme tak vychutnávali místní speciality, kluky napadlo, že když už jsme si zaplatili ten drahý lístek na Grossglockner, že bysme se tam mohli podívat ještě jednou. Jelikož bylo už 20 hodin a ve 21:30 zavírali, tak jsme šlápli do pedálů a ve 20:30 jsme dorazili opět k mýtné bráně. Pan výběrčí se na nás sice tvářil dost nechápavě, ale když jsme mu slíbili, že budeme do hodinky venku, pustil nás nahoru. A to bylo teprve něco - nikde nikdo, jen dvě Mazdičky vrčící serpentínami nahoru za zvuku skřípajících pneumatik. To si kluci teprve užívali, když nemuseli uhýbat žádným cyklistům ani motorkářům nebo se vléct za šnečím karavanem. Na hory už pomalu padala noc a citelně se ochladilo, tak jsme narazili čepice, udělali pár rychlých fotek na vrcholu serpentín, jednu se zaparkovaným Poršákem (na toho prý začínáme šetřit) a frčeli zase dolů. To byl tedy zážitek z jízdy, jen by to chtělo o trošku silnější motor. Příště na Grossglockner strasse jedině v 5 ráno nebo v 8 večer.

Poslední, odjezdový den, jsme se znovu vypravili zkusit štěstí na Kitzlochklamm, neboli jednu z ledovcových soutěsek Vysokých Taur. Naštěstí dneska už byli filmaři pryč, hurá. Tato soutěska se nachází v Taxenbachu, mezi Zell am See a naším ubytováním v Lendu. Parkování je zde zdarma na několika parkovištích, k pokladně můžete buď dojít nebo Vás tam zdarma doveze minibus. Vstupné do soutěsky je 6 EUR a čeká na Vás zhruba hodinový výstup po lávkách, mostech, lezení po dřevěných schodech nad vodou i těsně vedle skal, několik tunelů a pro odvážné i lezení po skalách. Nedodporučuju těm, co se bojí výšek. V Taxenbachu nabízí i jízdu na raftu či na kajaku na divoké řece, což si určitě příště nenechám ujít. A hned vedle je česká restaurace, kde čepují Pilsner Urquell, to zase pro pány.

Po tom, co jsme naposledy namohli naše lýtka, jsme už upalovali domů. Cestou jsme se opět osvěžili v jednom z jezer v okolí Salzburku, tentokrát u Mondsee, a pak už jsme nasadili směr ČR.

Rakousko je opravdu nádherná země, která má mnoho co nabídnout. Je krásně čistá, s neuvěřitelně upravenými silnicemi, milými občany, ale hlavně spoustou možností, jak zde trávit dovolenou. Za 6 hodin jste na místě a dovolená Vás nestojí majlant. Okolí Zell am See má vše pro rodiny s dětmi, mladší i starší páry, i když přímo Zell am See bych se raději vyhla. Je toho ještě spousta, co jsme neviděli, a tak se určitě zase do Rakouska někdy vypravíme.

Rakousko - okolí Zell am See

I tento rok jsme přemýšleli, kam se vydat na dovolenou. Chtěli jsme jet naším novým krásným kabrioletem, ale ne příliš daleko. Za krásnou přírodou a dalšími zážitky, ale za rozumnou cenu. A tak volba padla na našeho jižního souseda - Rakousko a na oblast kolem střediska Zell am See, která nabízí spoustu aktivit a zážitků pro všechny věkové kategorie i typy návštěvníků. Aby byla větší zábava, vzali jsme s sebou i druhou Mazdičku a její posádku - Petra a Anetu. Aneta jela kabrioletem poprvé, tak jsme ji připravila na to, že tam dost fouká, ať si veme něco s kapucí, kšiltovku nebo klobouk a sluneční brýle, přeci jen jet 6 hodin na sluníčku a ve větru není jen tak. Ale zase se krásně opálíte, můžete fotit bez stahování okénka a pozorovat oblohu nad sebou. První dvě třetiny cesty jsou trušku nudné, jen E55 a dálnice, kolem relativně rovina. Ale když dorazíte k oblasti salzburských jezer, krajina se začne měnit a projíždíte krásnými údolími s vysokými horami kolem a spoustou jezer nabádajících ke koupání.

Chtěli jsme uniknout těm pařákům, ale i v Rakousku se teploty pohybovali nad třiceti stupni, tak jsme si po cestě udělali zastávku u krásně čistého Attersee kousek od Salzburku. Čekala jsem, že rakouská jezera budou studená, ale nebyla o moc studenější než klasický český rybník. Bylo krásně osvěžující ponořit se po téměř pěti hodinách do průzračné vody a odpočinout si na pláži zdarma s veškerým komfotem, jako jsou toalety, převlékárny a stánek s občerstvením.

Zhruba za hodinku jsme dorazili k našemu ubytování v malé vesničce Lend, asi 20 minut jízdy od Zell am See. Vybrali jsme krásný moderní apartmán v domě paní majitelky, který se tyčil v kopci za vesnicí, kam vedla pouze nezpevněná cesta, žádná silnice, což samozřejmě neocenili oba řidiči, kteří své Mazdičky opatrují jako oko v hlavě. Přesto to Mazdičky zvládli a my se mohli ubytovat a vydat se hledat nějakou večeři. Ve vedlejší vesnici byly všechny místní restaurace v 8 hodin zavřené, a tak jsme nakonec nepohrdli pizzou z místního rychlého občerstvení. Pizzerií najdete v Rakousku asi nejvíc, hodně místních restaurací, které jsou většinou součástí nějakého hotelu nebo penzionu, je otevřeno pouze na obědy nebo nebyly otevřené vůbec.

První den pobytu jsme se vydali směrem Kaprun, což je další významné především lyžařské středisko kousek od Zell am See. V létě nabízí obě města takzvanou Zell am See/Kaprun Card, s kterou máte vstupy na lankovky a velké množství atrakcí zdarma. Bohužel naše ubytování nebylo na seznamu těch, které tuto kartu nabízí, takže jsme měli smůlu. Doporučuju se před rezervací podívat na tento seznam, obzvlášť pokud pojedete celá rodina, ušetříte nemalé peníze. 

Kousek za Kaprunem se nachází krásná panoramatická lanovka, která Vás zaveze až do 3000 metrů nad mořem. My ji ale minuli a pokračovali v jízdě až na samý konec této silnice, kde zaparkujete zdarma v obrovském parkovacím domě a kde je přístup k úžasným vodním elektrárnám ve vysokých horách, které se jmenují Kaprun Hochgebirgsstausseen. Nejdříve jsme zvažovali, že bychom šli nahoru k přehradám pěšky, ale když nám paní pokladní řekla, že by cesta trvala 4 hodiny, tak jsme si to i vzhledem ke třicetistupňovým vedrům rozmysleli. A dobře jsme udělali. Za 21 EUR Vás od pokladny vyzvedne autobus, který vás vyveze více než kilometr dlouhým tunelem k unikátnímu výtahu, který pojme téměř 200 osob a dříve přepravoval těžkou techniku při budování přehrad a i dnes převáží kromě návštěvníků i nákladní auta či autobusy. Když jsem viděla ten strmý kopec, široké koleje a jen dvě lanka, která výtah přitahují nahoru, úplně do zpěvu mi nebylo. Ale přežili jsme, hurá.

Nahoře nad výtahem už čekal další autobus, který nás dalšími tunely a serpentínami dopravil až k přehradě, přímo pod velkým ledovcem, uprostřed hor s úžasnými výhledy na druhou, menší, přehradu. Po přehradě se dá dojít až k muzeu elektrárny, k bistru s občerstvením a ke kopečku, na který se dá vylézt a kochat se tou krásou okolo. Mimo jiné se dá na přehradní hrázi za poplatek i šplhat po stupíncích, žebřících a lanech, z jejího úplného dna až na vrchol. Zrovna se o to snažila mladá rodinka s jedním dítětem, tak jsme na ně z té výšky fascinovaně zírali. Já bych teda nelezla ani za milion, i když jste samozřejmě na laně a jištěni, ale stejně.

 

Když už jsme se nechali až nahoru vyvést autobusem, tak jsme se rozhodli, že půjdeme alespoň část stezky dolů ke spodní přehradě, kde opět nasedneme do autobusu dolů. Předtím jsme se ale chtěli malinko posilnit v místním bistru, kde jsme si dali výbornou gulášovou polévku, kterou najdete na jídelním lístku skoro v každé restauraci či občerstvení. Za 5-7 EUR máte super gulášovku s kusy hovězího masa a brambor a křupavou housku. Je zajímavé, že všude, kde jsme si gulášovku dávali, ji servírovali do stejných bílých keramických mističek s oušky ve tvaru lva či psa (to jsme se neschodli). No a samozřejmě nesmělo chybět místní weiss beer, neboli bílé pivo, které je fakt oproti tomu našemu trošku vybledlé.

 No a pak už jsme se vydali naučnou cestičkou s místními bylinami a rostlinami dolů k druhé přehradě. Cestou jsme se kochali okolními horami, poslouchali neutíchající zvonečky přítomných krav, koz i ovcí, přeskakovali větší a menší potůčky, kterých tady bylo nespočet, až jsme došli k dolní zastávce s občerstvením, salaší a stodolou. Cesta nám trvala asi něco přes půl hodinky.

 Než jsme se nahoře na přehradě pokochali, sešli dolů a nechali se opět autobusy a lanovkou dovézt zpátky k autu, bylo už po třetí hodině a my měli pořádný hlad. Zajeli jsme tedy do Kaprunu, krásného městečka s typickými upravenými hotýlky a penziony se spoustou muškátů a jiných visacích květin. Bohužel už ale v typických rakouských restauracích nevařili, nebo měli zavřeno, tak jsme opět skončíli v italském bistru, kde jsme si my holky daly gulášovku a kluci těstoviny. Hlavní jídla se v Rakousku pohybují zhruba mezi 8 a 16 EUR.

A protože i nahoře byl pěkný hicák, jeli jsme smočit svá těla do jezera v Zell am See, které je od Kaprunu vzdáleno asi 15 minut jízdy. Zell am See je živé město s velkým množstvím arabských turistů, což nás hrozně překvapilo. Prý před několika lety proběhla reklamní kampaň právě v arabských zemích, která propaguje Rakousko a oblast Zell am See jako ráj na zemi, proto je teď minimálně polovina všech návštěvníků arabského původu. Je to hodně rušné město s velkým provozem, a tak jsem byla docela ráda, že jsme se neubytovali tady, ale v malé klidné vesničce v okolí. Našli jsme si malou pláž u občerstvení zdarma, voda byla hezky osvěžující, ale plavaly v ní řasy a vstup do vody byl kamenitý, takže jsme se klátili ze strany na stranu po každém nášlapu. Ale osvěžení to bylo fajn. Kolem sedmé hodiny jsme dostali hlad, tak jsme se vydali do místního Penny marketu. Překvapilo nás, že i v takhle větším městě zavíral v 7 hodin, takže jsme měli smůlu. Naštěstí vedlejší Billa měla do 7:30, tak jsme rychle popadli nějaké pečivo, nechali si nakrájet místní šunku a špek, vybrali chutné sýry, a vyrazili na piknik do hor s výhledem na jezero, který nám trošku znepříjemňovaly otravné vosy, které zřejmě taky měly hlad.

Ve 22 hodin každé úterý, čtvrtek a sobotu pořádá město Zell am See na svém jezeře v blízkosti nádraží laserovou a hudební show, která trochu připomíná Křižíkovu fontánu, akorát je doplněna ještě o videa z okolních atrakcí, která ale na vodě nejsou příliš viditelná. Každý z těchto tří dnů je jiná show, takže můžete jít i víckrát. Celá paráda trvá asi 20 minut a střídají se jeden známý světový flák za druhům s barevnými gejzíry vody, stříkajícím do rytmu hudby. Vyplatí se přijít včas, protože celé nábřeží je zabráno, opět především arabskými návštěvníky.

Druhý den jsme se vypravili ke Krimelským vodopádům, největším v Evropě, které se nacházejí v Národním parku Vysoké Taury, zhruba hodinu cesty od Zell am See, opět úhlednými údolími mezi horami, s čistými a upravenými salašemi a domy. Vůbec nechápu, jak mohou mít v Rakousku tak krásné silnice, když mají mnohem náročnější podmínky, než my v Čechách. Auto prostě jede samo. 

Při příjezdu do obce Krimml zaparkujete v jednom z několika parkovišť za 5 EUR na den a vydáte se na zhruba desetiminutovou procházku ke spodní části vodopádu. Vstupné je pouhá 3 EURa a můžete se rozhodnout, jestli navštívíte pouze spodní část vodopádů, nebo se vydáte po zpěvněném chodníku až nahoru, s převýšením zhruba 400 metrů, délce asi 4 kilometry a časové náročnosti něco přes hodinku. Po cestě na Vás čeká spousta vyhlídek, ze kterých můžete vodopád pozorovat. Alespoň máte záminku zastavit a zklidnit vyfluslé plíce z náročného výstupu. Bohužel už cestou ke spodním vodopádům začalo pršet, ale po několika minutách přestalo, a tak jsme pokračovali v cestě nahoru. A navíc jsme díky deštíku měli možnost vidět duhu přímo pod vodopádem.

 Zaslouženou odměnou po vysupění nahoru nám byla místní hospůdka s úžasným panem číšníkem, který všem říkal Herr Direktor a Frau Direktorin, a všem tykal. Taky nám vyprávěl, že má kamaráda v Praze, prý nějakého Karla Gotta. Lítal po place, s každým pošprýmoval, a obratem donesl objednané pití a jídlo. My se chystali na ochutnávku rakouské speciality, a to místních sladkých knedlíků, které jsou opravdu obřích rozměrů. Uvnitř jsou plněné džemem nebo povidly a můžete si je dát buď s vanilkovou omáčkou (takový pudink) a mákem nebo s máslem a mákem. Mňam, fakt byly výborné. Stojí většinou od 5 do 7 EUR.

 Ještě než jsme lahůdku dojedli, začaly se nad námi stahovat mračna, a tak jsme se rozhodli, že úplně nahoru k vodopádům nepůjdeme a místo toho rychle seběhneme dolů k autu. Asi jsme měli radši počkat v hospůdce, protože do deseti minut se spustil šílený slejvák a bouřka, což není úplně příjemný pocit, když jdete celou cestu v hustém lese. Promokli jsme úplně na kost, ani větrovka nepomohla. Tak jsme se stavili v restauraci, u které jsme parkovali, a ve které jsme si předtím dali všichni k obědu schnitzel, neboli řízek, a kde nás obsluhovala docela rázná Češka. Pustila nás tedy na toalety, kde jsme se převlékli do plavek, jediného suchého oblečení, a trošku odhaleni jsme ujížděli směrem k pronajatému apartmánu. Sice druhý den nám úplně nepřálo počasí, ale to nám vůbec nevadilo. Vodopády jsme si užili i tak. 

Na pokračování se těžte v příštích pár dnech, kdy se s Vámi podělím o zážitky z Grossglocknerstrasse a soutěsky Kitzlochklamm.