Náš třetí výletní den se už kluci nemohli ani dospat, protože nás čekala jízda na Grossglockner Hochalpenstrasse, neboli Grossglocknerskou vysokohorskou silnici. Jedná se o jednu z nejhezčích evropských silnic, která vede skrz Národní park Vysoké Taury, a řidiče i spolujezdce fascinuje svými serpentínami a úchvatnými výhledy na všechny strany.
Silnice začíná kousek od Zell am See, mýtnou branou, kde ne moc vesele zaplatíte 35,50 EUR za celodenní vstupenku, tedy spíše vjezdenku. Ale řekla bych, že to rozhodně stojí za to. Cestou si máte možnost užít všech vegetačních pásem, od rozkvetlých alpských luk, po voňavé horské lesy, mohutné skály, až po oblasti s věčným ledem.
Určitě má smysl se na cestu vydat co nejdříve, otevřeno je od 5 od rána, protože silnice je samozřejmě hodně známá a oblíbená, takže samosebou i hodně navštěvovaná. A není nic horšího než se táhnout na tak krásné silnici za plným karavanem nebo starší dámou jedoucí 30 km/hod. Nicméně na cestě je tolik zastávek a odpočívadel, které lákají k fotkám na památku, že se karavanu lehce zbavíte a pak vyjíždíte, když zrovna žádné takové vozidlo není v dohledu.
První část čtyřicetiosmikilometrové silnice vede převážně lesy a čeká Vás prakticky celou dobu stoupání. Takže slabá auta nechte raději doma. Nejúžasnější část je druhá část, která vede klikatými serpentinami, které jsou zároveň i nejfotografovanější částí silnice a uvidíte je na všech propagačních materiálech. A není se čemu divit, ten pohled je opravdu dechberoucí. 
Doporučuju vyjet až úplně nahoru, na motorkářskou vyhlídku, kam smí pouze motorky a auta do 3,5 tuny, ale odkud je úžasný výhled na všechny strany a kde je také příjemná hospůdka s toaletami a s možností ubytování. Říkala jsem si, jak musí být úžasné tu spát, když je v noci silnice zavřená a jste přímo v horách. Jen vy a případný personál. Tady nahoře jsme také viděli dva úžasné sviště, kteří ale byli dost daleko, takže je nebylo možné mým chabým digitálem vyfotit. Každopádně si jich můžete hromadu plyšových koupit v každém obchodě se suvenýry.
Po návratu z motorkářské vyhlídky se dáte vlevo a projíždíte tunelem a přírodou spíše kamennou a nezelenou. Co jsem fakt obdivovala, bylo množství cyklistů, kteří se na cestu vydávají. Spousta z nich vypadá, že opravdu melou z posledního, a já se jim vlastně vůbec nedivím. Já bych zahodila kolo hned po prvních pár stovkách metrů. My se radši vesele vezli v našich kabrioletech a odolávali pokušení cyklisty plácat po zadku.
A za tunelem už se frčí dolů, opět krásnými serpentínami s opět trochu jinými výhledy do krajiny, až po kruhový objezd, od kterého vede opět cesta nahoru, až k vyhlídkové plošině na nejvyšší horu Rakouska, Grossglockner, s výškou 3798 metrů, dle které má celá silnice svůj název. Tam už silnice končí, ale pro návštěvníky je zde velký parkovací dům zdarma, několik obchodů se suvenýry a také ne zrovna levný bufet, kde si Tomík dal dvě nožičky párku zalité gulášovkou a já klobásu s bramborem. No a když jsme se pokochali, vydali jsme se opět stejnou cestou zpátky.
Jelikož ani v takových výšinách jsme se moc neochladili, tak jsme se opět jeli smočit do Zell am See. Pak jsme chtěli ještě zaskočit na soutěsku Kitzloch, která byla ale kvůli filmařům zavřená. Ajajajaj. A tak nás kluci vzali ještě na vyjížďku do krásného údolí mezi hory a horské chaty přes městečko Rauris, kde vládnul krásný klid a mír. Dojeli jsme až k další vyhlídkové silnici, kterou jsme ale nejeli a místo toho se zastavili na večeři v typickém rakouském Gasthausu. Všichni jsme měli chuť na místní guláš s knedlíkem, na který nás navnadil host u vedlejšího stolu. Bohužel už měli poslední dvě porce, a tak jsem si já dala typický vídeňský řízek a Petr po dlouhé rozvaze zvolil vepřový plátek s cibulí a špeclemi, vše za cenu okolo 10 EUR. Mňam.
A jak jsme tak vychutnávali místní speciality, kluky napadlo, že když už jsme si zaplatili ten drahý lístek na Grossglockner, že bysme se tam mohli podívat ještě jednou. Jelikož bylo už 20 hodin a ve 21:30 zavírali, tak jsme šlápli do pedálů a ve 20:30 jsme dorazili opět k mýtné bráně. Pan výběrčí se na nás sice tvářil dost nechápavě, ale když jsme mu slíbili, že budeme do hodinky venku, pustil nás nahoru. A to bylo teprve něco - nikde nikdo, jen dvě Mazdičky vrčící serpentínami nahoru za zvuku skřípajících pneumatik. To si kluci teprve užívali, když nemuseli uhýbat žádným cyklistům ani motorkářům nebo se vléct za šnečím karavanem. Na hory už pomalu padala noc a citelně se ochladilo, tak jsme narazili čepice, udělali pár rychlých fotek na vrcholu serpentín, jednu se zaparkovaným Poršákem (na toho prý začínáme šetřit) a frčeli zase dolů. To byl tedy zážitek z jízdy, jen by to chtělo o trošku silnější motor. Příště na Grossglockner strasse jedině v 5 ráno nebo v 8 večer.
Poslední, odjezdový den, jsme se znovu vypravili zkusit štěstí na Kitzlochklamm, neboli jednu z ledovcových soutěsek Vysokých Taur. Naštěstí dneska už byli filmaři pryč, hurá. Tato soutěska se nachází v Taxenbachu, mezi Zell am See a naším ubytováním v Lendu. Parkování je zde zdarma na několika parkovištích, k pokladně můžete buď dojít nebo Vás tam zdarma doveze minibus. Vstupné do soutěsky je 6 EUR a čeká na Vás zhruba hodinový výstup po lávkách, mostech, lezení po dřevěných schodech nad vodou i těsně vedle skal, několik tunelů a pro odvážné i lezení po skalách. Nedodporučuju těm, co se bojí výšek. V Taxenbachu nabízí i jízdu na raftu či na kajaku na divoké řece, což si určitě příště nenechám ujít. A hned vedle je česká restaurace, kde čepují Pilsner Urquell, to zase pro pány.
Po tom, co jsme naposledy namohli naše lýtka, jsme už upalovali domů. Cestou jsme se opět osvěžili v jednom z jezer v okolí Salzburku, tentokrát u Mondsee, a pak už jsme nasadili směr ČR.
Rakousko je opravdu nádherná země, která má mnoho co nabídnout. Je krásně čistá, s neuvěřitelně upravenými silnicemi, milými občany, ale hlavně spoustou možností, jak zde trávit dovolenou. Za 6 hodin jste na místě a dovolená Vás nestojí majlant. Okolí Zell am See má vše pro rodiny s dětmi, mladší i starší páry, i když přímo Zell am See bych se raději vyhla. Je toho ještě spousta, co jsme neviděli, a tak se určitě zase do Rakouska někdy vypravíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat