Austrálie: Blue Mountains

Po dvou dnech ve městě už jsem opět potřebovala do přírody, a tak jsem se vypravila do Blue Mountains (Modrých hor), zhruba dvě hodiny jízdy  vlakem ze Sydney za 8 dolarů jedna cesta dvoupatrovým vlakem, na který také platí Opal karta.

Vystoupila jsem ve stanici Katoomba, která je hlavní branou do hor. Je to malé venkovské městečko s širokými silnicemi, malými obchůdky a krásnými baráčky, většinou bungalovy s upravenou zahrádkou. Nechtěla jsem si platit hop on hop off autobus, tak jsem si tam vzala aspoň mapu a vydala jsem se pěšky přes město zhruba 20 minut, až jsem došla k první stezce. Stezky jsou moc hezky označeny a všude udávají vzdálenost v minutách, ne v kilometrech, plus obtížnost, což je fajn.

Modré hory dostaly svůj název podle modrého oparu, který je obklopuje a je způsoben vypařováním oleje z eukalyptů, na který dopadá světlo. Je pravda, že hory opravdu jsou v modrém oparu, především ty vzdálenější. Jedná se o rozlehlý národní park, který za jeden den není možné zdolat, ale já tam strávila alespoň 7 hodin a viděla spoustu zajímavostí.

Nejdříve jsem se vydala po stovkách schodů dolů do údolí, skrz deštný prales, kolem vodopádů a skal. Některé schody byly kamenné, jiné dřevěné či železné, ale všechny měly zábradlí (stejně jako v Anglii i tady jde především o bezpečnost). 

 

Dole jsem prošla kolem tří atrakcí patřící k Scenic World - nejstrmější železnice světa, jedné z lanovek a stezce v pralese. 

 

Stezka mě docela pobavila, jelikož na půlce dřevěné lávky jdoucí pralesem, byl položený koberec, jak autentické. Na druhou stranu je fajn, že lanovka a lávka umožní i nepohyblivým či jinak postiženým osobám vydat se do pralesa a užít si přírody. Také mají v letáku, že nabízejí nejpřístupnější divočinu (most accessible wilderness). A tak se na stezce pohybovalo velké množství hlučných a nevychovaných Číňanů, kteří sem přijeli lanovkou v skandálkách, šatech a make-upu, aby si všechno honem nafotili a jeli autobusem na další výhled. No, holt každý bere výlet do přírody jinak. Dole byly dříve doly do roku 1895, a tak byly vidět ještě zbytky vozíku, šachta, potrubí i hornická chatka. Některé stromy byly popsané, a tak jsem se dozvěděla, že nejčastější jsou různé druhy eukalyptu, včetně bílého, gumovníky i loupací stromy, jejichž název jsem zapomněla.

 

 

 Jelikož se mi nechtělo škrábat stejnou cestou zpátky nahoru, chtěla jsem využít jednu atrakci Scenic Worldu k cestě nahoru. Na lanovce byla obr fronta, tak jsem zvolila nejstrmější železnici světa, to teda byla jízda. Úplně vás to natlačilo na madla před vámi, jaký to byl sklon. A za pár minut a 19 dolarů bylo po všem. Nahoře jsem si dala k obědu burger a hranolky, jelikož toho moc na výběr neměli, načepovala jsem vodu a hurá po hřebenech za výhledy.

Cestou jsem procházela různými lesy, křovinami i kapradím a po různých površích od přírodního po beton a dřevo. 

 

Ale hlavně jsem se kochala překrásnými výhledy, které se přede mnou otevíraly. Zírala jsem s otevřenou pusou. Nejznámější je výhled Echo point, odkud je krásný výhled na Tři sestry, tedy tři skály na protilehlé straně.

 

Odtamtud jsem se vydala zpátky k nádraží, ne po silnici, ale o trochu delší cestou lesem. A tady jsem byla úplně sama. Jen já, všudypřítomné ještěrky (žádní hadi, kterými mě Ben a kluci strašili), ptáčci včetně páru černých pávů, u kterých asi probíhaly žhavé a hlavně hlučné námluvy. Nejvíc byli ale slyšet ptáci vydávající zvuk jako rolničky. Nejvíc jsem žasla nad kobylkami, které jsem se snažila vyfotit. Když jsem přišla blíž, najednou roztáhly žlutá křídla a odletěly. Na fotku jsem se nezmohla, jen jsem zvolala:"Hustýýý".

Celý den bylo kolem třiceti stupňů, ale většina cesty byla lesem, takže ve stínu. Přesto jsem se několikrát mazala, měla jsem čepici a s sebou velkou vodu, kterou jsem si na obědě doplnila. A řeknu vám, že po sedmi hodinách jsem toho měla plný kecky. Tak jsem se sesunula ve vlaku na sedačku v tichém vagónu a nabírala síly na zítřejší výlet, tentokrát za klokany a koalami, protože ty jsem zatím nikde nepotkala, jen plyšové.