Dnešní ráno jsem zahájila úžasnou snídaní, toastem se šunkou, kterou jsem koupila předchozí den na místním trhu. Ani si neumíte představit, jaký gurmánský zážitek byla šunka po 6 týdnech.
Poslední den v Melbourne jsem využila nabídky pěší prohlídky po městě zdarma, která trvala celkem dvě a půl hodiny a zavedla mě na místa, která bych sama neobjevila, ale hlavně jsem se dozvěděla spoustu zajímavostí od průvodce Courtneyho, které se vám pokusím přetlumočit. Tour není tak úplně zdarma, protože na konci se dává průvodci tip dle vašeho uvážení. Já mu dala 20 dolarů, protože byl moc milý a hlavně vzdělaný.
Prohlídka začíná u knihovny, kde se seznámíte se základními informacemi o Melbourne, které má zhruba 4,5 milionu obyvatel a posledních 6 let bylo vyhlášeno nejlepším místem pro život, ani se nedivím. V roce 1835 začalo britské osídlení a zabrání země Aborigincům, protože když přece nemají žádná obydlí, města a infrastrukturu, tak jak by jim ta země mohla patřit, že jo.
Nejznámějším australským vězněm byl pětadvacetiletý Ned Kelly, irský přistěhovalec typu Robin Hood, který se vzpíral vládě Britů, a dával chudým, takže se o něj začala zajímat policie. Dokonce prý s bandou vnikli do hotelu v Melbourne a zajali hosty, dokud nedorazila policie. Se svou bandou si vytvořil brnění proti kulkám, které ale nechránilo celé tělo, takže jim proti policajtům stejně nepomohlo, ale Ned přežil. Byl zajat a odsouzen nejznámějším soudcem za zabití několika policistů k trestu smrti a jeho poslední slova byla: "such is life" (takový je život). Australané ho zbožňují a bylo o něm natočeno mnoho filmů (nejznámější s Heath Ledgerem). Celkem bylo ve vězení odsouzeno k trestu smrti 133 vězňů, poslední v roce 1967.
V 50. letech 19. století začalo období růstu a rozkvětu, když bylo v okolí Melbourne nalezeno zlato a začala největší zlatá horečka na světě, která přilákala stovky tisíc lidí z celého světa.
V tomto období také Melbourne jako jedno z prvních míst na světě zavedlo osmihodinovou pracovní dobu, a také hostilo světovou výstavu, na kterou byl také postaven mimo jiné i pavilon Royal Exhibition Centre, který je dnes na seznamu UNESCO. Kolem pavilonu je krásný park s obalenými stromy kovem, který má zabránit possumům (česky se tak nazývá několik druhů vačnatců), aby na strom vylezli a ožírali ho. Moc to ale nefunguje, protože jich přes den spí ve větvích dost a v noci prý ožívají a běhají po parku.
Ve stejném období byl postaven také parlament pro stát Victoria, který funguje dodnes. Dnes před ním stávkovali taxikáři, kteří zcela ochromili provoz. Také v tomto období vznikla čínská čtvrť, kde jsou dnes oblíbené restaurace a bary.
Plán města Melbourne byl vytvořen podle amerického vzoru, tedy paralelní a kolmé rovné silnice, v Melbourne vždy s jednou hlavní širokou ulicí a druhou menší užší, ve kterých dnes najdete ty nejlepší bary a také množství grafit, na které musíte žádat o povolení. Stejně tak i pokud chcete vystupovat na známé Burke street, tak musíte navíc projít konkurzem.
Druhé období rozkvětu, které nazval jeden britský novinář Marvellous Melbourne Era (období úchvatného Melbourne), bylo v 80. letech stejného století, kdy vzniklo mnoho nových domů ve viktoriánském stylu s krásným kovovým zdobením, které často vidíte ještě dnes (v Británii už zdobení nejsou, protože je prý použili ve 2. světové válce, taky tam nemají tolik balkónů). V tomto období bylo dokonce Melbourne větší než Sydney. Bohužel tohle úžasné období skončilo globální krizí v 90. letech.
Během zlaté horečky, ale hlavně během 20. století do Melbourne přišlo velké množství přistěhovalců, kteří dnes činí město hodně multikulturním, 1 ze 3 obyvatel se narodil mimo Austrálii, hodně je ale i dětí přistěhovalců, kteří už jsou považováni za Australany. Dokonce tu žije největší komunita Řeků mimo Řecko a Italové jsou hned za nimi. Ti se zasloužili o to, že jsou místní posedlí výbornou kávou a město má největší počet kaváren na osobu. Nejvíc markantní jsou ale ve městě Asijaté, které přeci jen snadněji rozpoznáte. Samozřejmě i my tu máme zastoupení.
Dnes je Austrálie konstituční monarchií s britskou královnou jako oficiální hlavou státu, která má ale v podstatě bezvýznamnou roli. V roce 1999 proběhlo referendum o vytvoření republiky, které se ale vyslovilo proti. Nicméně Courtney si myslí, že po smrti Alžběty bude referendum opět aktuální a může se stát, že se Austrálie "osvobodí" od Británie. I když je britský vliv hodně patrný, především v architektuře a třeba i v krásných zachovalých arkádách, například s nejstarší čajovnou, která do teď servíruje typický čaj o páté, na který se stojí fronty. Oficiální funkci hlavy státu má Governor General, který je volen nepřímou volbou.
Naše prohlídka skončila na Federation square, což je moderní náměstí dokončené v roce 2002, se kterým se prý mnoho místních ještě nesžilo. Dokonce se prý umístilo mezi deseti nejošklivějšími náměstími na světě. Tak jsem ho radši ani nefotila.
Jelikož už mě z toho chození bolely nohy, skočila jsem na tramvaj zdarma do přístavu, kde jsem došla vyfotit obří kolo a mrkla po obchodech. Sehnala jsem si kraťasy za 10 dolarů ve slevě, protože ty moje mi zničila prádelna na Langkawi. No a pak už do hostelu zabalit na cestu do Sydney a hlavně vyřešit letenku.
Kupovala jsem ji přes Kiwi.com, kteří mě měli zacheckinovat a poslat letenku na email, což se nestalo. Ještě že jsem koupila australskou sim kartu a mohla jim zavolat. První paní se na to slíbila podívat, byla tam komplikace, protože změnili čas odletu o 2 hodiny dříve. Když jsem letenku neměla ani v 10 večer, opět jsem žhavila dráty. Slíbili mi do hodiny to vyřešit, stalo se tak v půl 12, tak jsem ještě v pyžamu letěla na recepci nechat si ji vytisknout. Aby toho stresu nebylo málo, zjistila jsem, že mi poslední den na Bali někdo vybral 4000 Kč z bankomatu. Já vybírala, protože jsem se snažila pomoct jedné Němce, která přišla o kartu. Nenašly jsme banku, tak jsem vybrala z bankomatu v obchodě, velká chyba. Hned po mém výběru proběhl další výběr ze stejného bankomatu. Bohužel jsem na to přišla až teď a nemám policejní zprávu z Bali, takže i když jsem pojištěná, nic nedostanu. Tak na letišti jdu z karty vybrat zbylé peníze a zablokuju ji, aby ji nezneužili znovu a budu doufat, že mě pro změnu neukradne peníze z peněženky. Děkuju moc Tomíkovi za kontaktování banky i pojišťovny. A za sebe jsem ráda, že mám karty dvě a teda mi ještě jedna zbyla.
V Melbourne jsem po dlouhé době bydlela v hostelu a nebylo to tak hrozné, jak jsem čekala. Byl to hezký, čistý hostel s barem, kde se každý večer něco dělo, s velkou kuchyní, snídaní zdarma a nepřetržitou recepcí. Pokoj pro 4 byl akorát, zamykatelná skříňka dost velká i pro můj obr bágl (díky strejdovi Pájovi za zapůjčení zámečku od kufru, tady se hodil) a spolubydlící v pohodě. Musela jsem si půjčit adaptér, protože jsem mylně předpokládala, že v Austrálii mají stejné zásuvky jako v Británii. Většina hotelů bohužel nemá wifi zdarma, musíte si přístup k internetu zaplatit (většinou do 5 dolarů na den). Na obědy jsem většinou chodila do bister obchoďáků za plus minus 10 dolarů, k večeři jsem si něco donesla ze supermarketu (pečené kuře, salát, tuňáka) většinou kolem 5 dolarů. Není to málo, ale ani to není tak hrozné. Zatím mi stačí rozpočet 100 dolarů na den s ubytkem, jídlem, dopravou a výlety, většinou mi ještě přebývá.
Melbourne se mi hrozně líbilo, především svou pohodovou atmosférou, kulturou, trhy i St Kildou. Určitě všem doporučuju navštívit.
Žádné komentáře:
Okomentovat