Austrálie: Sydney 1

Na cestu do Sydney jsem zvolila letadlo, jelikož se jednalo o nejrychlejší a překvapivě i nejlevnější možnost - skoro 2 hodiny cesty s Tigerair včetně odbaveného zavazadla vyšly na 50 dolarů (1000 Kč). Když jsem vystupovala z letadla, pršelo tak silně, že jsem si říkala, jestli jsem omylem nedoletěla do Anglie. Ale ne, bylo to opravdu největší město Austrálie Sydney (hlavní město je Canberra, které vzniklo uměle jako kompromis mezi Sydney a Melbourne, aby se nehádali). Stejně jako v Melbourne jsem odmítla dát 15 dolarů za vlak z letiště do centra a šla jsem hledat městský autobus, kterým jsem jela jednu zastávku a pak přestoupila na vlak. Celá ta sranda stála něco kolem 5 dolarů, a to se vyplatí. V Sydney mají také dobíjecí kartu, jmenuje se Opal card, ale na rozdíl od Melbourne už tu za dopravu dáte mnohem víc a denní limit je 15 dolarů, pak už jezdíte zdarma. Karta platí na autobusy i dvoupatrové vlaky, které v centru fungují jako metro a dveře mají uprostřed, takže přízemí je částečně pod perónem a vidíte lidem jen nohy, sranda. Co je zajímavé je, že se uvnitř dají přetáčet opěradla, takže si můžete sedadlo otočit vždy po směru jízdy.

Můj hostel je kousek od hlavního nádraží Central, takže se jednoduše dostanu tam, kam potřebuju. Je to typický dům, kde máte pocit, že jste u někoho na návštěvě. Pokoj sdílím s Finkou Ninjou a dvěmi Španělkami, které tady všechny pracují. Pokoj má i klimatizaci, což je fajn, jelikož se teď teploty pohybují nad 30, minulý týden bylo i nad 40.

Jako první jsem se pěšky vydala směr nejznámější atrakce v Sydney, a to samozřejmě opera, kam se dostanete přes krásné parky a botanickou zahradu. Prvním parkem je park Prince Alfreda, který je přímo u mého hostelu a kde najdete venkovní bazén, který je hojně navstěvován. 

Druhým parkem je Hyde park, stejně jako v Londýně. Už tam jsem si všimla všudypřítomných bílých ptáků s ohromně dlouhými zobáky, kteří s nimi musí mít těžký život. Spolubydlící říkala, že to je ibis, tak jí budu věřit. Všude kolem Hyde Parku se tyčí vysoké mrakodrapy různých firem, vyhlídková věž nákupního centra Westfield i budova InterContinentalu, která už je vedle botanické zahrady. V Hyde parku najdete památník vojákům, který se momentálně opravuje, altánek, spoustu soch, a hned vedle katedrálu svaté Marie s budovou úřadu, který vypadá opravdově anglicky. V Sydney mám často pocit, že jsem v Anglii, především malé dvoupatrové spojené domky nebo domky s obchodem dole a bytem nahoře, ale i různé továrny hodně připomínají starou dobrou Anglii. 

Ale zpátky k parkům, přes ulici už začíná botanická zahrada, do které je také vstup zdarma a kde najdete různé rostliny i stromy, ale hlavně spoustu ptactva. Mimo již zmíněných ibisů i racci, barevní papoušci/andulky a hodně hlasití bílí papoušci se žlutou korunkou (spolubydlící říkala, že kakadu?). To, na co se mi chodíme dívat do zoo tu lítá nad hlavou k údivu pouze turistů, místní to vůbec nevzrušuje. 

 

Botanická zahrada končí na pobřeží odkud je krásný výhled na budovu opery a mostu Harbour. Opera je opravdu úchvatná budova, která je o trochu větší, než jsem si ji představovala. Před dvěma lety prý museli předělat celý vnitřek, protože ho při stavbě odflákli. Celou operu jsem si obešla a skončila na Circular Quay, odkud vyjíždí všechny lodě i trajekty, na které taky platí Opal card a ze kterých máte super výhled na Operu, aniž byste si museli platit vyhlídkový parník. Zrovna tam kotvila i velká výletní loď, až jsem byla překvapená, že je tam moře tak hluboké.

Jelikož byl Valentýn a neměla jsem tady Tomíka, aby mě vyvedl na romantickou večeři s vyhlídkou, na operu a daroval pugét růží, tak jsem si na oslavu koupila po 6 týdnech pytlik brambůrků, který jsem slupla.

 

Po prvním dni ve městě jsem nebyla tak nadšená jako v Melbourne, asi protože tu není taková ta uvolněná atmosféra, muzikanti na ulici ani třeba zvelebující grafiti. A je pravda, že většině lidí se více líbí Melbourne a místní by tam také raději žili, ale není tam zase tolik práce. Sydney mi také mnohem více připomíná Británii, hlavně těmi dvoupatrovými domečky napláclými na sobě s mini zahrádečkou nebo obchůdkem v přízemí.

Druhý den jsem ale přišla Sydney na chuť, vypravila jsem se totiž na nejznámější pláž, a to Bondi beach (čti bondaj). Není to zas až tak velká pláž, ale je v moc hezkém zálivu s útesy po obou stranách, nabízí křišťálovou vodu a hlavně vhodné vlny pro surfaře, kterých je tady mraky. Nejsou to ale zadní začátečníci jako na Bali, tihle už fakt válej a brázdí vlny ze všech stran. Potkáte tu spoustu krásných lidí, mužů i žen s opálenými, vypracovanými těly, jak se opalují, surfují nebo běhají (ano, i přes poledne ve 30 stupních). Je vidět, že si v Sydney hodně dávají záležet na svém vzhledu, což mi potvrdila i má spolubydlící, která už je v Austrálii skoro 2 roky. Hned ale dodala, že to je případ velkých měst a že na venkově to je úplně jinak.

V Austrálii je hodně tenká ozónová vrstva, a tak musíte opravdu myslet na to, abyste byli namazaní a krém minimálně s faktorem 50 nosili s sebou a domazávali.

 

 

 Z Bondi vede krásná cestička po útesech na vedlejší pláže, která má každá něco do sebe. Jedna byla menší, druhá podlouhlá se školními dětmi učícími se potápět (jako uniformu mají děti kraťasy, tričko a klobouk), ale všechny mají plné vybavení, a to záchranáře (když budete v nesnázích, zvedněte ruku a Mič vás zachrání), toalety, převlékárnu, alespoň malé občerstvení a pítko na doplnění vody. Tomu říkám komfort při plážování. Cestou míjíte spoustu skalních útvarů i rozsáhlý hřbitov s jednoduchými, převážně bílými náhrobky. 

Vůbec jsem nevěděla, kam jsem došla, tak jsem se zeptala řidiče autobusu, který mi ochotně poradil, vzal mě zpátky do centra a ještě na mě zakřičel, kdy mám vystoupit. Lidi tu jsou až neuvěřitelně milí a napomocní, je to obrovský rozdíl oproti Čechům. První den v Sydney jsem se ptala, kudy od autobusu k nádraží a pán mi hned poradil, vzal mě s sebou, nabídnul mi svůj deštník a dovedl mě až ke správnému východu k hostelu. Další pán mi poradil, jakým vlakem dojet za Benem, a jelikož jel stejným vlakem, tak mě tam pak i dovedl. Kohokoliv se zeptáte, tak vám ochotně poradí. A když ne, tak to je turista, ne místní.

Zmínila jsem už Bena, což je můj vzdálený příbuzný z tátovi strany. Můj děda a jeho děda byli bratranci, ale ten emigroval do Austrálie před mnoha lety. A tak se Ben sice jmenuje Papacek, ale česky neumí (už to zapomněl, co se naučil během studijního pobyto v Praze) a je to Australan každým coulem. Viděla jsem ho jednou v životě, právě když byl v Praze, ale pozval mě na jejich středeční hospodský kvíz, kterému se v Austrálii říká trivia. Přišlo tam i 6 jeho kamarádů, kteří byli všichni moc milí a hlavně chytří, takže celý kvíz vyhráli a dostali poukaz na konzumaci v hodnotě 50 dolarů, a to se vyplatí. Ben mě pozval na steak s hranolkama a jeho kamarádi mi kupovali brusinkový džus, takže o mě bylo skvěle postaráno. Jelikož jsme nebyli daleko od Opery, chtěla jsem se tam jít podívat, a tak se hned Ben a jeho kamarád nabídli, že půjdou se mnou. Udělala jsem pár fotek, nasála atmosféru a jelo se domů. A zase se projevila jejich ochota, Benův kamarád bydlel nedaleko a tak mě doprovodil až ke dveřím, aby se mi nic nestalo, i když Sydney je prý stejně bezpečné město. A neboj Tomíku, není ani blonďatý, ani modrooký, ani nesurfuje, takže ti s ním neuteču :-)