Indonésie: Bali 2

Jelikož už nás to na pláži nebavilo, vydaly jsme se na celodenní výlet směrem do Ubudu ve vnitrozemí, kde budeme trávit další dvě noci. Pana řidiče nám dělal náš pan domácí Radha, který má penzion, obchod i vozí turisty. Prostě práce všeho druhu.

Nejdříve jsme zhlédly hodinové představení tradičního balijského tance barong, který vlastně ani moc tanec není. Je to spíše takové divadlo s maskami, které vypráví příběh dobra a zla za přítomnosti zvířat, bohů a obludy. K tomu všemu hraje asi dvacetičlenná kapela na bubny, na hrnce od guláše a pár permoníků s kladivy na velký zdobený xylofon. Noty nemají a ani mi nepřišlo, ze by měla muzika nějakou melodii nebo pořádek, ale byl to menší bolehlav než třeba indická hudba. Naštěstí každý návštěvník dostane papír s dějem hry, jinak by se vůbec děj nedal odhadnout. Ale je zajímavé pozorovat nápadité kostýmy a jinou hudbu i tanec. Po skončení vás nabádají, abyste se šli s vystupujícími vyfotit, ti samozřejmě po fotce natáhnou ruku a očekávají peníze. Už během tance začal velkej slejvák, který jen přešel v neustávající celodenní déšť, bohužel.

 

 

Dále jsme navštívily vesnici s tradiční výrobou batiky a druhou zpracovávající stříbro z Bornea. V obou případech se jedná o prodejní akci, kde se na minutku podíváte na pár stolečků s místními při práci a hned vzápětí chodíte po obchodě s prodavačkou za zády, která vás ujišťuje, že vám dá tu nejlepší cenu. Příště bychom určitě vynechaly. Bála jsem se fotit, abych taky nemusela platit.

 Pak už přišla na řadu příroda a ta stála za to. Krásný vodopád Tegenungan, pod kterým se dá i koupat a vstup vás stojí jen 10 000 rupií (20 Kč). Případně dalších 10 000, když byste chtěli na vyhlídku nad vodopádem. My se jen kochaly, koupání jsme nechaly na jiných odvážlivcích, kterých bylo víc než dost. A jelikož je právě období dešťů, tak vody bylo také dost.

 

U vodopádu už jsme dostaly hlad, a tak nás Radha dovezl do restaurace sice s krásným výhledem na rýžová pole, ale s cenami dvakrát vyššími než normálně (170 Kč za nudle a 50 Kč za vodu je fakt dost). Příště musíme jasně specifikovat, že chceme levnou restauraci nebo warung (bez červů).

Další na programu byl hinduistický chrám Goa Gajah (slonní jeskyně), který je pojmenován po jeskyni s vytesanými slony, do které se můžete podívat (uvnitř nic není, jen dva malé oltářky a velké vedro). Hned při příchodu musíte odolat najezdům prodejkyň se sarongy (šátky), protože do chrámu musíte mít zakrytá kolena. Když bez újmy vaší peněženky přežijete, hned se na vás nalepí průvodci, kteří vám rádi něco povykládají, ale samozřejmě pak budou očekávat platbu. No a aby toho nebylo málo, u každé svatyně čeká místní, která vám nabídne mističku s obětí, ale finanční dar je očekáván. Takže je nejlepší prostě na všechno říkat a opakovat NE. V chrámu nás nejvíce zaujala přilehlá příroda a menší upravený park, kde si bohužel Péťa odřela koleno, když se smekla na mokrém betonu. Jelikož jí začala téct krev, tak v podstatě znesvětila celý chrám, jelikož se do něj nesmí vstupovat s otevřenou ranou nebo během menstruace, ani v době smutku. 

 
 
Radha nám vysvětlil, že každá vesnice má tři druhy chrámů a vždy jednou za 6 měsíců je v nich nějaká oslava, jinak se v nich bohoslužby nebo jiné akty nekonají. Každá rodina má svůj domácí chrám, kde se schází. A také každý den připravuje oběti, jak už jsme psali (jedna jela i s námi v autě). Také jsme se dozvěděly, že v jednom domě žije většinou více generací, jako v jeho případě. Žena se přivdá do mužovy rodiny, rodiče zůstávají se synem, který se ožení jako první.

Vrcholem dne byly rozlehlé rýžové terasy, po kterých se můžete procházet a bude vás to stát jen dva libovolné finanční dary. Nejdřív musíte sestoupit ze strany se silnicí a obchody po hodně klouzavých betonových schodech (dva turisti před námi upadli) a pak jen bloumáte poli a fotíte a fotíte. Mezi políčky vedou jen nezpevněné cestičky, takže jsem byla hned zabahněná a chvílemi jsem se spíše klouzala než šla, ale za ty výhledy to stálo. Na polích i v dešti pracovalo několik rejžáků a rejžaček (mé výrazy), ale odolávala jsem jejich nabídkám na fotku, bylo mi jasné, že zadarmo by to nebylo. Rozhodně příroda dneska přebila všechny negativní zážitky s místními a jejich snahu nás vyždímat.

 

  
 

Celou cestu jsme měly pocit, že jsme nevyjely z jedné vesnice, cedule tu nejsou, jen zástavba téměř všude s krámky se vším možným. Nejvíce se nám líbily ty se dřevem a kreativními výrobky z nich, ale i skleněné, plechové, malby a jiné výrobky, které byly všechny úžasně kreativní, Balijci jsou opravdu šikovní a umělecky založení. Plastové věci či nábytek moc nepotkáte, většina je ze dřeva. Po cestě nás také zaujalo, že benzín prodávají u silnice v plastových lahvích nebo mají jen jeden stojan hned před obchodem. Provoz byl celou dobu hodně hustý, aut i skútrů byla všude spousta a jelikož tu není moc kde parkovat, tak každé zaparkované auto se musí předjíždět a provoz stojí. Skútristé to mají jednodušší, ty se proplétají zleva zprava, většinou v pláštěnce a žabkách, ve dvou až pěti cestujících, s nákupem nebo třeba celým vejfukem pod paží.

 
Celkově to byl hodně zajímavý celodenní výlet doprovázený deštěm, ale s krásnými přírodními zážitky.