Z národního parku Tongariro už nám zbývaly jen dva společné dny, než vyrazím zpátky na sever do Aucklandu. Vydaly jsme se tedy přes národní park Whanganui se zelenými kopečky, jednom na druhém, a spoustou ovcí směrem na jih. Trochu mi to tady připomínalo Wales. Je zajímavé, že jsme na Zélandu potkaly jen pár polí s kukuřicí a jedno s řepou, jinak samé pastviny, především s černými nebo černobílými kravami a ovcemi.
Po cestě jsme zastavily ve městě Whanganui, kde jsme si daly oběd, já měla chuť na indické, a vyjely jsme téměř 100 let starým výtahem na vyhlídku. Výtah byl jako domovní výtah, ale měl i telefon, kasu a paní řidičku, docela sranda za 2 dolary. Nahoře jsme zdarma vylezly na vyhlídkovou věž (překvapivě nás nohy po Tongariro crossing zas tolik nebolely) a kochaly se výhledy na okolí.
Měly jsme ještě skoro celé odpoledne, a tak jsme se vydaly na náhodně vybranou pláž po cestě, Turangi. Byla to hodně zajímavá liduprázdná pláž s černými písečnými dunami a spoustou suchých pařezů. Nedokázaly jsme přijít na to, kde se tu vzaly, jestli z moře nebo je přinesla řeka, která se tu vlévá, ale musejí tu být hodně dlouho, protože to byly sušiny. Celá pláž se prý dunami zvedla o 5 metrů a je pod nimi dokonce schovaný vrak lodi, na kterém si dříve děti hrály. Pláž působí trochu apokalypticky, ale přesto tu uvidíte spoustu ptáků a dokonce sem prý plavou odpočívat i tuleni nebo lachtani (furt si je pletu, to větší s dlouhejma fousama). Jelikož je písek černý, pálí ještě stokrát víc než bílý, tak boty rozhodně s sebou.
Navečer jsme dorazily k dalšímu hostiteli Carlovi a jeho rodině, kterého Katel našla přes Couchsurfing. Měly opět přízemní bungalov se 4 ložnicemi, trošku neuklizeno, ale super garáž, kde měl Carl stolní tenis, šipky, posilovnu a posezení. Je to Novozélanďan, elektrikář, momentálně na nemocenské, protože spadnul z 10 metrů, když ožralý přelézal do baru, kam ho odmítli pustit. On i jeho kamarád nám potvrdili, že alkohol je na Zélandu hodně velký problém, společně s marihuanou a jinými tvrdými drogami, což jsem už slyšela od jednadvacetiletého Roydona, jehož několik kamarádů už bylo na odvykačce. Carl vyprávěl, že jelikož je alhokol hodně drahý, tak klidně za noc utratí i 4000 Kč za alhokol a vypije spoustu piv a flašku tvrdého. V noci je to prý dost drsný, několik kamarádů má ve vězení, což je prý super odvykačka, jiní jsou v nemocnici po napadení basebalovou pálkou nebo po vyhození z auta. Naštěstí po 2 měsících v komatu a spoustě zlomenin je Carl v pohodě, přestal pít a je to moc milý kluk, těžko uvěřit, že by to bylo takový číslo. Vůbec mi to k Zélandu nesedí, ale je pravda, že se tu asi lidi dost nudí, na vesnicích nebo v menších městech moc vyžití není, tak se asi pije a fetuje jn tak z nudy. I přesto, že alkohol tu je fakt drahý a navíc dostupný jen ve specializovaných prodejnách, v supermarketu ho nenajdete.
Poslední den jsme se potřebovaly přesunout do Wellingtonu, přístavního města, také města hlavního, odkud jezdí trajekty na jižní ostrov. Cestou nám zbýval poslední úkol, a to najít ptáka kiwi, symbol Nového Zélandu. Sice jsme si trochu zajely, ale cestou jsme projížděly krásnou kopcatou krajinou, až jsme dorazily do Kukaha Mt Bruce parku, kterému se podařilo obnovit původní les, který tu byl vykácen, odstranit predátory a tak přilákat a rozmnožovat spoustu ohrožených druhů ptáků, včetně kiwi.
Pro turisty tu mají dva kiwi, z čehož jednoho vzácného bílého, kterým uměle vytvořili tmu a přehodili den a noc, aby je návštěvníci mohli vidět v akci (kiwi jsou noční ptáci). Takže pro vás bohužel nemám žádné fotky, protože bylo v pavilonu sotva vidět a blesk se nesměl používat. Je to pták velký asi jako slepice, s dlouhým zobákem, kterým vyzobává potravu z půdy, a je celkově hodně akční. Jedná se o nejméně ptačího ptáka, spíše připomínajícího savce, jelikož nelétá, místo peří má spíše dlouhé chlupy, staví nory, ne hnízda, má silné nohy a nozdry na konci zobáku, nižší tělesnou teplotu a dva vaječníky. Bohužel jich je v přírodě pouze několik set, přesto to je roztomilý symbol Zélandu, mnohem lepší než klokan v Austrálii. V parku měli několik dalších ptáků, včetně kokaku, která neuměla zpívat, protože ji rodiče opustily a tak se to neměla od koho naučit. Celkem ale v parku moc k vidění nebylo, jen pár papoušků a celkem asi 10 druhů ptáků. Atrakcí byli úhoři v místním potoce, které každý den krmí, což si mohli dva návštěvníci vyzkoušet. Byli fakt obrovští, některým prý může být i 50 let, a cestují tisíce kilometrů, aby se rozmnožili a uhynuli.
Poslední kousek cesty byl zase trošku jinou krajinou, připomínající Blue Mountains v Austrálii, i když nevím, jestli se jednalo o eukalypty. Po cestě bylo také několik vyhlášených vinic. Navečer už jsme dorazily do Wellingtonu, kde jsme vyjely k horní stanici lanovky podobné té petřínské, odkud byl výhled na celé město. Takhle na první pohled se mi Wellington líbil více než Auckland. Má hezké výhledy na záliv, na okolní kopce a roztomilé budovy, také působí i víc uvolněně. Rozhodně uvolnění byli studenti, kteří se po koupání v bazénu na univerzitě procházeli po silnici mezi auty zcela nazí (pardon, nestihla jsem vyfotit). Studium na Zélandu je asi fakt jen o pití a dělání blbostí. České školství na ně!
Katel už musela odjet dál, tak jsem společně s Amber, která čekala, až ji vyzvedne kamarádka, zaujaly místo v Mekáči a čekaly na můj noční autobus, který mě za 11 hodin dopraví do Aucklandu. Autobus byl dvoupatrový, takže se to nahoře docela kejvalo, ale naštěstí nejelo moc lidí, tak jsem se natáhla přes dvě sedačky a trochu se vyspala. Byla ale docela kosa, ještě že jsem si vzala nahoru spacák, do kterého jsem se mohla zachumlat. Jeli jsme přes téměř všechna místa, která jsme předtím s holkama navštívily, až jsme před 10 ráno konečně dorazili do Aucklandu, kde budu trávit poslední dva dny.
Žádné komentáře:
Okomentovat