Jak se blížily mé 30té narozeniny, tak jsem se často zamýšlela nad svým životem a jestli jsem v něm spokojená. Asi největší oblastí k zamyšlení byla má práce, kterou jsem měla ráda, ale chodila jsem domů čím dál tím unavenější a demotivovanější. Stále více klientů bylo náročných, hrubých, povýšených a kolegové tím pádem přepracovanější, podrážděnější a vyčerpanější. Dlouhé dojíždění do práce, téměř 4 hodiny denně, mi na náladě také nepřidalo. O změně jsem sice přemýšlela, ale stále jsem se nemohla odhodlat. Hotel jsem měla ráda, kolegy také, nechtělo se mi jít začínat od znova. Neustále jsem si říkala, že to není tak hrozné, že jinde to nebude o moc lepší a hledala další výmluvy. Najednou ale ten den přišel a já si řekla, že ten negativní člověk nejsem já, že mě v práci nikdo nedrží a že jen já jsem svého štěstí strůjce. A tak bylo jasno, tu výpověď dám a pojedu si splnit svůj sen, tedy cestovat. Když se na to dívám zpětně, často si říkám, proč jsem to vlastně neudělala už dřív. Každý má právo být v práci šťastný a nemá cenu se nechat ubíjet. Navíc v práci Vás nikdo nedrží, rozhodujete pouze vy, tedy není ani možné na nikoho jiného svalovat vinu za Vaše neštěstí. Jen na sebe. Ale asi to prostě muselo uzrát a ten správný okamžik nastal po mých 30-tých narozeninách, kdy se tak nějak věci v hlavě srovnaly a bylo jasné, že tohle není ta správná cesta a je čas na změnu.
A proč jsem necestovala již dříve? Ale cestovala - v zimě na hory, v létě k moři, na jaře a na podzim nějaký ten Eurovíkend. Nejdál jsem byla ve Spojených státech před 12-ti lety, ale snila jsem i o dalších vzdálených zemích. Jako většina jsem ale vždy našla nějakou výmluvu a odkládala jsem na "až". Až budou peníze, až bude více času, až najdu někoho, kdo pojede se mnou. Až, až, až. A tak jsem si řekla "dost!" a "až" házím za hlavu. Kdy jindy jet, než teď? Bez dětí, bez závázků, s dostatečnou finanční rezervou. Původní plán byl úplně jiný, chtěla jsem jet jen na měsíc a do Indie a Japonska, kde mám kamarády. Pak jsem ale začala sledovat letenky a plány se začaly formovat. Ustálily se na Srí Lance a Bali, přidala se Malajsie, jelikož je tam hlavní letiště Air Asia, tedy nízkorozpočtové asijské aerolinky. A pak jsem jednoho dne zjistila, že vlastně Bali je kousek od Austrálie, mého největšího snu, a letenky vyjedou na pár tisíc. Není teda lepší to vzít při jednom, když už tam budu? No a když se kamarádka vydala pracovat na Zéland, tak přibyla i tato poslední destinace a z jednoho měsíce se najednou staly měsíce dva.
Jelikož jsem neznala nikoho, kdo by měl dva měsíce volna, tak jsem se rozhodla, že prostě pojedu i sama. A proč ne? Spousta ceszovatelů jezdí po světě sama, tak proč ne já? Prdlá jsem na to dost, jak mnozí z Vás vědí. Nakonec ale na cestě nebudu úplně sama, nemusíte se bát. Na Srí Lanku se mnou vyráží má bývalá kolegyně Adélka, Bali zažijeme společně se sestřenicí Péťou, v Sydney mám pár bývalých kolegů, takže smutno mi rozhodně nebude. A jestli se bojím? Nebojím (tedy jen malonko). Čeho bych se měla bát? Jsem zkušená cestovatelka, navíc jako event manažerka nepodceňuju přípravu a jsem vycvičená poradit si v jakékoliv situaci nebo v nejhorším volat o pomoc. Takže ne že mi nebudete brát telefony! Co se má stát, se stane. Teroristickému útoku nebo tsunami předcházet neumím, ale určitě jsem rozumná a nebudu vyhledávat riskantní místa nebo aktivity. Takže na mě myslete a sledujte mé skvělé zážitky, i ty "výzvy", které mi přijdou do cesty. Vzhůru na cesty!
Žádné komentáře:
Okomentovat